V psychiatrické léčebně Zdeněk Bašný prožil velkou část svého života: byl dítětem primáře, ošetřovatelem, lékařem i ředitelem. Podle jeho slov se v každé širší rodině najde někdo s duševní poruchou: „Často se o tom ale mlčí nebo se stav člověka nazývá jinak.“
„Lidé říkají, že v prostředí psychiatrické léčebny cítí tíseň, úzkost. A já se tam cítím volně. Je to dáno i mým vztahem k těm lidem, pacientům, protože jsem mezi nimi vyrůstal, a beru je jako svou širší rodinu,“ uvažuje Zdeněk Bašný v úvodu rozhovoru s Adamem Drdou pro Paměť národa. „Když mi nějaká paní chronického vzhledu a projevů nabídla ocumlaný bonbon, poděkoval jsem a vzal jsem si ho, zatímco ostatní děti prchaly.“
[caption id="attachment_139891" align="aligncenter" width="541"]
Zdeněk Bašný (vpravo) se staršími sestrami Bělou a Vilemínou, 1958. Zdroj: archiv pamětníka, se souhlasem Paměť národa[/caption]
Nejútlejší dětství prožil v areálu psychiatrické léčebny v západočeských Dobřanech, kde jeho otec pracoval jako primář. Byl sem přeložen z psychiatrické kliniky v Plzni poté, co se v červnu 1953 zúčastnil demonstrací na protest proti měnové reformě:
„Otec to bral docela pozitivně, protože do Dobřan byla odsunuta řada předních psychiatrů té doby. Vznikla tam tedy velmi dobrá společnost.“
Roku 1959 se rodina se čtyřletým Zdeňkem přestěhovala do Prahy, kde otec dostal místo v Bohnicích, a opět bydleli přímo v areálu léčebny. V té době bylo běžné, že na psychiatrii byli dlouhodobě hospitalizováni i pacienti se slabší mírou postižení, kteří se na chodu nemocnice podíleli.
„Byly tam dílny, kde pracovali truhláři a elektrikáři z řad pacientů. Sami pacienti zajišťovali úklid. Vedoucím účtarny byl člověk, který trpěl poruchou s bludy, ale byl naprosto výkonný. Přespával na takzvaném chronickém oddělení a každý den chodil do práce. Takoví lidé už dnes v léčebnách nejsou,“ vypráví Zdeněk Bašný.
[caption id="attachment_139893" align="aligncenter" width="543"]
Zdeněk Bašný při rozhovoru pro Paměť národa, 2023. Zdroj: Post Bellum, se souhlasem Paměť národa[/caption]
Do určité doby podle něj také bylo běžné, že pacient pracoval třeba jako zahradník i na zahradách lékařů v areálu léčebny, a stával se tak téměř členem rodiny. I když rodina Bašných takového zahradníka již neměla, Zdeněk Bašný jednoho z nich osobně poznal: „Legendární pan Hrstka. Pro neztišitelnou agresi podstoupil lobotomii a zklidnil se natolik, že mohl pracovat na zahrádce.“
[caption id="attachment_139894" align="aligncenter" width="509"]
Zdeněk Bašný, 1972. Zdroj: archiv pamětníka, se souhlasem Paměť národa[/caption]
Všechny cesty vedly do Bohnic
V roce 1971 Zdeněk Bašný končil základní školu a měl v úmyslu přihlásit se na sportovní gymnázium Přípotoční ve Vršovicích. Tam se ale nakonec nedostal a díky kontaktům rodičů byl přijat na Střední zdravotnickou školu v Povltavské ulici na obor všeobecná sestra.
Původně předpokládal, že tady přečká jenom rok, ale na zdravotnické škole se mu zalíbilo tak, že tam nakonec zůstal: „Na celé škole jsme byli jen tři kluci. Byl jsem vcelku populární, vyučující mě měli rádi a kuchařky ve školní jídelně také!“
Již během studia na střední zdravotnické škole dostal nabídku, aby o prázdninách pracoval jako ošetřovatel v bohnické léčebně, kde na odděleních pro nejtěžší pacienty nutně potřebovali mužský personál.
„Najednou jsem začal ty pacienty vnímat z jiného úhlu pohledu. Povídal jsem si s nimi, vyprávěli mi své příběhy. Začal mě zajímat jejich způsob myšlení.“
Do té doby měl v úmyslu přihlásit se po maturitě na fakultu tělesné výchovy a sportu, ošetřovatelská zkušenost z Bohnic ho ale přivedla k rozhodnutí studovat medicínu a věnovat se psychiatrii.
Napoprvé se na medicínu nedostal a rok pracoval jako ošetřovatel v Bohnicích. Během tohoto roku se oženil se svou spolužačkou ze střední školy Evou Bejrovou a narodil se jim první syn. „Rodiče mi říkali, abych když už nejdu studovat, ten rok po maturitě prožil plodně. To se mi tedy povedlo,“ konstatuje s úsměvem Zdeněk Bašný.
[caption id="attachment_139895" align="aligncenter" width="488"]
Svatba Zdeňka Bašného, 1976. Zdroj: archiv pamětníka, se souhlasem Paměť národa[/caption]
Následující rok se dostal na medicínu, dál si vydělával jako ošetřovatel a k synovi přibyla ještě dcera. Často býval velmi vyčerpaný. „Když mě všechno bolelo, říkal jsem si, že by vlastně nebylo špatné, kdyby mě vyhodili z politických důvodů. Aspoň by to líp vypadalo.“
K tomu ale nedošlo, medicínu absolvoval roku 1982 a po vojně se začal věnovat lékařské profesi. Krátce nato dostal nabídku a nastoupil na experimentální pracoviště v rámci Výzkumného ústavu psychiatrického jako lékař na jednotce intenzivní psychiatrické péče.
Otevřít léčebnu i způsob myšlení
Listopadové dny roku 1989 prožíval plný emocí a naděje. V bohnické psychiatrické léčebně proběhla změna podle jeho slov poklidně. Kolegové ho vyzvali, aby se ucházel o pozici ředitele, a tak se v roce 1990 přihlásil do výběrového řízení, ve kterém uspěl. Jeho předchůdce mu předal funkci vstřícně a se všemi potřebnými informacemi.
„Mně v té době bylo pětatřicet let a nic jsem do té doby neřídil,“ popisuje svou výchozí pozici. Vysvětluje, co vnímal jako svůj nejdůležitější úkol:
„Otevřít léčebnu nejen doslovně, ale i co do způsobu myšlení, a začít na tuto změnu připravovat veřejnost.“
Pád komunistického režimu podle něj umožnil strukturální změnu oboru psychiatrie: postupné odstraňování neprostupné bariéry mezi světem „normálních“ a duševně nemocných. Zatímco v minulosti byli duševně nemocní dlouhodobě hospitalizováni ve velkých léčebnách, trendem budoucnosti byla pokud možno spíše ambulantní léčba a zapojení nemocných do běžného života.
„Je ale třeba si říct, že společnosti ten dřívější stav nějakým způsobem vyhovoval. My jako psychiatři jsme stále mezi dvěma mlýnskými kameny. Na jedné straně se nám vytýká, že nemocné zavíráme, na straně druhé lidi nechtějí, abychom je pouštěli, protože se jich bojí.“
Proměna psychiatrie se podle jeho slov děla i pod vlivem inspirace ze Západu. „Řekl bych, že s vnímáním hodnoty člověka s psychiatrickým handicapem jsme stále ještě dost na Východě. Nebyli a nejsme na tak vysoké úrovni jako v západní Evropě.“
Vztah veřejnosti k duševně nemocným podle jeho slov stále zůstává tak trochu odtažitý:
„Ono to má svou logiku. Svou roli hraje určitá tajuplnost, nevyzpytatelnost duševních chorob.“
To se týká i nejbližších rodinných příslušníků nemocných: „Nejhůř to prožívají rodiče, když jejich dítě duševně onemocní a oni mu přestanou rozumět. V nejhorší variantě se dítě těch rodičů třeba pod vlivem nějaké bludné představy začne bát.“
Výskyt duševních poruch v rodinách je podle Zdeňka Bašného častější, než se obecně přiznává. „Když vezmete v úvahu, jaké je procento duševních poruch v populaci, vidíte, že není možné, aby ve vaší širší rodině nikdo netrpěl duševní poruchou. Často se o tom ale nemluví, anebo se to nazývá jinak. Lidé třeba tvrdili, že jejich příbuzný trpěl následky bombardování za války, ve skutečnosti šlo o normální průběh schizofrenie.“
Zneužitá psychiatrie? Spíše jednotlivé případy
Zdeněk Bašný jako ředitel v léčebně skončil ve svých padesáti letech v roce 2005. „Za těch patnáct let jsem měl dost času a prostoru udělat, co jsem chtěl,“ konstatuje.
O rok později publikoval odbornou studii Československá psychiatrie a lidská práva v letech 1945–1989, v níž se zabýval psychiatrií v kontextu komunistického režimu a jejím případným zneužíváním k politickým účelům. Jeho hlavním závěrem z celého výzkumu je, že psychiatrie nebyla zneužívána systémově, šlo spíše o jednotlivé případy. A zneužití, ke kterým docházelo, se děla v rozporu i s tehdy platnými zákony.
Jedním z velmi problematických míst bylo takzvané oddělení N5, zvláštní psychiatrické oddělení věznice Pankrác určené pro lidi ve výkonu trestu, které v areálu bohnické léčebny vzniklo roku 1950. Pracovali tu pouze prověření lékaři, zařízení bylo podřízeno ministerstvu vnitra a vládl tu vězeňský režim.
Právě zde se podle slov Zdeňka Bašného v padesátých letech mohla odehrávat nejzávažnější porušování lidských práv. Ale vzhledem k tomu, že šlo o vězeňský pavilon, dochovalo se jen velmi málo dokumentace. Teprve po roce 1989 jako ředitel léčebny dosáhl toho, že zařízení v areálu Bohnic zaniklo a bylo přesunuto do Brna.
Dalším tématem, kterému se ve své práci věnoval, bylo zneužívání skopolaminu, takzvané drogy pravdy, při výsleších Státní bezpečnosti v 50. letech.
„Měl vyvolávat stavy excitace, takové ‚odbržděnosti‘, při nichž vyslýchaný vypovídal víc, než by řekl za střízliva. V jednom případě byla tato droga aplikována psychiatrem.“
Zdeněk Bašný se ve své práci zabýval také činností soudních znalců z oboru psychiatrie. Nepodařilo se mu potvrdit, že by soudní znalci dávali na politickou objednávku psychiatrické diagnózy lidem, kteří vystupovali proti režimu. Ve své praxi se setkával spíše s opačným případem: soudní znalci se snažili politicky exponovanému člověku „pomáhat“ tím, že v jeho jednání shledávali vliv duševní poruchy.
„Myslím si, že to je špatně,“ říká Zdeněk Bašný. „Oni nasazovali svůj život a své existenční podmínky pro to, za co bojovali, za čím si stáli. A když to někdo ohodnotil tak, že jednali pod vlivem duševní poruchy, vlastně tím tu jejich snahu znehodnocoval. Já bych to nikdy neudělal, protože bych tím zpochybnil snahu, do které ten člověk vložil kus svého života.“
Jedním z mála případů, v nichž Zdeněk Bašný shledal skutečné zneužití psychiatrie, byl případ Augustina Navrátila, bojovníka proti kolektivizaci a iniciátora katolických petic proti komunistickému režimu. V jeho případě byla vypracována řada znaleckých psychiatrických posudků, z nichž u něj některé shledaly takzvanou paranoiu kverulans, tedy poruchu s bludy:
„Pro diagnózu psychotického onemocnění tam nebyly podklady. U poruchy s bludy jde o to, že člověk vychází z nějakého bludného předpokladu, a dál už může reagovat normálně. U něj ale toto nebylo splněno, lpěl na zcela reálných záležitostech. Ale jeho obhajoba byla mimo rámec tehdejší normy. Byl, řekl bych, ulpívavý na své pravdě a prosazoval ji způsobem, který byl tehdy neobvyklý.“
„Tehdejší psychiatři uváděli, že normální člověk by si takhle nenabíhal. Ale on měl vnitřní spravedlnost takto danou.“
Zdeněk Bašný se však domnívá, že ani v tomto případě psychiatři nepracovali na objednávku. Spíše vycházeli z tehdejší atmosféry ve společnosti, kdy nebylo považováno za „normální“, aby člověk urputně hájil svou pravdu, přestože je za to opakovaně perzekvován.
Nejvýznamnější zneužití psychiatrie shledal Zdeněk Bašný paradoxně v samém závěru komunistického režimu, v letech 1987–1988. Tehdy bylo vydáno nařízení, že při významných státních návštěvách a jiných událostech politického charakteru mají být duševně nemocní „preventivně“ hospitalizováni ať už na doporučení svého lékaře nebo když je do léčebny přiveze policie.
„Bylo zajímavé, že toto nařízení bylo předáváno pouze ústně, a do chorobopisu se nesmělo zaznamenávat, že k hospitalizaci došlo na základě tohoto pokynu,“ poznamenává Zdeněk Bašný.
Autorka textu Barbora Šťastná působí v projektu 
Paměť národa – jedinečné rozsáhlé sbírce vzpomínek pamětníků, kterou řadu let buduje nezisková organizace Post Bellum se svými partnery – Českým rozhlasem, Českou televizí a Ústavem pro studium totalitních režimů. Ve sbírce je shromážděno víc než pět tisíc výpovědí. Z Paměti národa vznikají každý týden rozhlasové dokumenty Příběhy 20. století. Jde o subjektivní vzpomínky pamětníků, které nemusejí vždy zcela odpovídat skutečnému průběhu historických událostí.
HlídacíPes.org
NESPECHEJ.cz|
FAJNTIP.cz|
SportWin » bavme se sportem|
Zprávy - Aktuálně.cz|