Richard Sacher, chlapík menšího vzrůstu, kroužil okolo a pak nečekaně s okouzlujícím upřímným úsměvem na tváři oslovil Václava Havla. Řekl rovnou: já bych to, pane Havle, já bych toho ministra vnitra, zkusil. Stál jsem u těch dvou a viděl jsem, jak Sacher upřel na Havla své opravdu veliké hnědé oči. Nejen hnědě, snad jaksi laskavé, hodné. Byla to – co? Opovážlivost? Drzost? O tom jsme pak měli celá léta příležitost přemýšlet, vzpomíná v článku pro HlídacíPes.org na jednu z klíčových chvil počátku prosince 1989 Petr Pithart.
Poslední federální premiér odcházejícího režimu Ladislav Adamec nabídl vládu „15–5“. Tedy 15 komunistů, pět nekomunistů. Veřejnost tuto nabídku rezolutně odmítla a premiér – zmizel. Odletěl do Moskvy získat podporu Gorbačova. Chtěl zůstat premiérem, nebo se stát prezidentem. O té cestě jsme se ale dozvěděli až mnohem později… Adamec po návratu podal demisi.
Prezident Husák designoval nového premiéra: rozmýšlel se mezi již nám známým Mariánem Čalfou a umírněně progresivním národohospodářem Bohumilem Urbanem, asi slušným člověkem, který by nikomu nevadil. Na rozdíl od Čalfy, který byl vnímán jako mladý, aktivní a příliš ambiciózní.
Musel jmenovat Slováka Čalfu, protože, jak počítal, prezidentem by pak podle nepsaného pravidla musel být Čech. Tedy nikoli Dubček – to by při své ješitnosti Husák nesnesl. O zvolení Havla se tedy podstatnou měrou zasloužili dva Slováci: Husák a Čalfa. Myslím, že to doposud většina lidí neví (o Čalfově zcela konkrétní zásluze píši podrobně jinde).
Petr Pithart popisuje úlohu Mariána Čalfy v článku Jak dva slovenští komunisti – Husák a Čalfa – umetli Havlovi cestu na Hrad
Text, je ukázkou z knihy HlídacíPes.org
České průšvihy 1989–2024.
Publikace mapuje fatální selhání české polistopadové politické elity.
A tak jsme se onoho 9. prosince 1989 s halasným troubením vypravili stokilometrovou rychlostí v několika autech z divadla Laterna Magika do Strakovky i s navrhovanými ministry. Ti tam zůstali zatím na chodbě.
Nikdo netušil, že právě začínal jeden z nejdramatičtějších sporů ve vedení OF: „zaseklý“ Václav Havel se svým Richardem Sacherem proti vlastně celému „zbytku“ vedení OF. A s Ladislavem Hejdánkem, který jako nejvyšší autorita mezi námi měl ten spor nakonec rozhodnout. Ale vítěz sporu bohužel nebude. Samí poražení…
Sacher. Muž laskavých hnědých očí
Byla to největší krize ve vedení Občanského fóra: Václav Havel se svým způsobem zamiloval do lidovce Richarda Sachera a doslova do poslední chvíle trval na tom, že má být federálním ministrem vnitra. Muž, o kterém posléze vznikaly pochybnosti, není-li agentem StB (nebyl), do poslední chvíle, do prvních svobodných voleb v červnu 1990, v té funkci setrval.
Byl jsem u toho. Sacher se už v prvních dnech převratu objevoval ve štábu Koordinačního centra Občanského fóra jako spojka s rychle se obrozujícím vedením Československé strany lidové. Stal se v těch dnech jejím ústředním tajemníkem.
Agilní chlapík, říkal jsem si. A pak jsme jednou stáli, my z Koordinačního centra OF, v předsálí Sjezdového paláce a čekali na začátek jednání představitelů všech „složek“ Národní fronty. Kroužek tak osmi lidí. Mluvili jsme nahlas o tom, koho prosadit do funkce ministra vnitra budoucí Federální vlády. Kolem nás byli v hale zástupci všech těch „národněfrontovníků“, kteří jako my čekali na začátek jednání.
Richard Sacher, chlapík menšího vzrůstu kroužil okolo naší skupiny a pak nečekaně vstoupil dovnitř a s okouzlujícím upřímným úsměvem na tváři oslovil Václava Havla. Řekl rovnou: já bych to, pane Havle, já bych toho ministra vnitra, zkusil.
Stál jsem u těch dvou a viděl jsem, jak Sacher upřel na Havla své opravdu veliké hnědé oči. Nejen hnědě, snad jaksi laskavé, hodné. Byla to – co? Opovážlivost? Drzost? O tom jsme pak měli celá léta příležitost přemýšlet…
Havlovi se ta myšlenka evidentně líbila: věřící katolík, člověk tedy čistý, ministrem vnitra! To jsou paradoxy! A určitě se mu osobně líbil i Richard Sacher. Ty jeho veliké, upřímné oči!
Obezlička na sovětský způsob
Myšlenka se ale nelíbila již onoho zmíněného 9. prosince 1989 novému, teprve designovanému předsedovi vlády Mariánu Čalfovi. Nelíbil se ne snad Sacher, ale princip. Při našem prvním setkání s představiteli Koordinačního centra OF ve Strakově akademii dne 9. prosince 1989 nám schválil všechny personální návrhy (Dienstbier, Klaus, Dlouhý, Kusý) kromě dvou.
Prvním byl ministr pro národnostní otázky. Nelíbilo se mu už to námi nově vymyšlené ministerstvo, ani persona: maďarský aktivista – disident, pronásledovaný, Milkós Duray, kterého jsme navrhovali do jeho čela. Uznali jsme jeho argumenty.
Druhým byl Richard Sacher. Zdvořile, ale naléhavě Čalfa říkal: měli jsme do teď ministra vnitra, straníka, komunistu. A vy teď zase navrhujete straníka, lidovce, to není dobrý nápad… Po chvíli jsme souhlasili s jeho návrhem – improvizací: rozdělme odpovědnost za rezort ministerstva vnitra mezi předsedu vlády a dva místopředsedy – Valtra Komárka a Jána Čarnogurského. Ti tři byli „pověřeni“ řízením ministerstva vnitra.
Nevím (a nikdo nevěděl a neví), jak se těch rolí zhosťovali; soudím, že nejspíše nijak. Komárek byl přece proponován jako ten, kdo provede hospodářskou reformu, Čarnogurský se staral o svou staronovou novou politickou stranu Kresťanskodemokratické hnutie.
Co se dělo za těch dvacet dní do konce roku 1989 nikdo nevěděl. Čert, asi. Ten to možná věděl. Určitě nic „kalého“. Rozhodně se mohutně skartovaly „svazky“ StB. Naštěstí byly komplikovaně vnitřně (pro kontrolu, aby si někdo nevyráběl „případy“ jako své zásluhy, což se samozřejmě dělo) propojeny, provázány, takže máloco mohlo úplně zmizet.
Zvolené „řešení“ problému ministerstva vnitra bylo totiž veskrze špatné: jakmile se odpovědnost rozdělí, nebude ji přece cítit nikdo. Obzvláště, když každý z těch tří měl svou vlastní, novou, hlavní odpovědnost. Říkalo se tomu tenkrát po „sovětsku“ obezlička.
Generál Lorenc + Fond Z = Sachergate
29. prosince 1989 byl Václav Havel zvolen prezidentem. Hned druhý den poté učinil z ministra bez portfeje Sachera novopečeného ministra vnitra. V tu chvíli nikdo neměl žádné pochybnosti. Ani já ne. Byl jsem krátce jako místopředseda (automaticky, z funkce předsedy české vlády) členem této vlády.
Sacher měl mimo jiné za úkol zlikvidovat Státní bezpečnost, což učinil tím, že ji formálně zrušil, ale nechal řadu příslušníků převést do jiných složek. Například do policie nebo do Federální bezpečnostní informační služby. Tvrdil, že musí zachovat kontinuitu kvůli bezpečnosti státu (např. hranice, zbraně a jejich evidence apod.) Navíc rozkaz, kterým to provedl, byl formálně vadný a musel jej vydat znovu.
Zejména nás disidenty ve funkcích ale šokovalo, že za poradce si ponechal Alojze Lorence, do převratu 1. náměstka komunistického ministra vnitra pověřeného řízením centrálních kontrarozvědných správ Státní bezpečnosti.
Soudilo se, že on je osobně odpovědný za masakr na Národní třídě (po dalším šetření to bylo vyvráceno). Byl však rozhodně tím, kdo toto ministerstvo fakticky vedl. Zajímavé je, že on byl především prvotřídní kryptolog!
Sacher namítal, že je pro něj nepostradatelný, protože mu pomáhá vyznat se v resortu, že je bez něho bezradný. My z vedení Koordinačního centra OF jsme namítali, že jej může také zavádět, spoustu věcí mu neříct nebo jej vyloženě klamat.
A také oznámil, že vůdčí osobnosti převratu uzavřel do zvláštního seznamu (Fond „Z“) těch, kteří nemohou být jakkoli prověřováni. Neřekl, koho a hlavně proč? Mají být chráněni i se svými eventuálními prohřešky, anebo vydíráni (já na vás něco vím, ale neprozradím to, když…).
Bylo to pro všechny mimořádně zneklidňující. Až mnohem později se ukázalo, že jde o fond – seznam bývalých důstojníků StB, kteří přešli na druhou stranu a poskytovali data o spolupráci a byli vedeni v tomto fondu z důvodů osobní bezpečnosti. Dlouho však byl fond pokládán za neprůhledný.
Sacher však ve všem trval na svém, a tak nedůvěra v něj v nás, především disidentech, stoupala.
Václav Havel však na něj nedal dopustit a stále ho proti nám hájil. Několikrát jsme se jen kvůli tomu s ním sešli, ale marně; na svém oblíbenci, neposkvrněném věřícím katolíkovi, trval. Byla to neúnosná patová situace: „Sachergate“.
Hejdánek – Muž „vyššího principu“
A teď vstupuje na scénu Ladislav Hejdánek. Muž zcela výjimečných kvalit: filosof, disident – chartista. Dokonce mluvčí Charty 77 (prozíravě z druhé náhradní připravené trojice) v jejím nejkritičtějším období, začátkem roku 1977.
To, když z první trojice mluvčích byl filosof Jan Patočka po smrti a Václav Havel byl ve vazbě. Třetí, bývalý ministr zahraničí Jiří Hájek, byl okázale sledován doslova a do písmene na každém kroku. To tehdy chtělo velkou odvahu.
Hejdánek filosofoval a učil svojí filosofii za všech okolností: na Evangelické teologické fakultě UK. Žák Rádlův, Patočkův. Neustále kroužil kolem témat pravda a mravnost v lidském jednání. Měl dar vnitřní autority – vždycky, když si vzal slovo, ostatní zmlkli. Všechny nabídky na vstup do politiky (mohl být místopředsedou vlády) radikálně odmítal, přitom politikům do jejich konání neustále mluvil – z jakéhosi u něho věrohodného „vyššího principu mravního“.
V rádlovském smyslu vysokých nároků na politiku a politiky nikdy nebyl s nimi spokojen, ba spíše vždycky byl nespokojen. Říkalo se o něm, že byl hyperkritický, že je absolutista, že se podle něho vůbec žádná politika dělat nedá.
To jsem si myslel i já, který jsem to u něj měl ještě relativně dobré: Hejdánek oceňoval, že pátrám po motivech těch, se kterým politicky nesouhlasím, že zvažuji své chyby. Na druhé straně se mnou ostře nesouhlasil, pokud jsem vždy obhajoval kompromis jako nezbytný nástroj politiky. Vypadá to, podle tohoto líčení, že byl nesnesitelný, ale všeobecně se mu naslouchalo. Nebyl to žádný morous, ba byl to živý, sympatických chlapík se smyslem pro humor.
A teď, po více než dvaceti letech, stáli on a Václav Havel vlastně proti sobě. Hejdánek vycházel z principu „neinstrumentálního pojetí pravdy“. To znamenalo, že pravda nesmí být nikdy použita jako prostředek k cíli, byť by tím cílem byl dobrý řád nebo bezpečí.
Jan Ruml, muž bez bázně a hany
A tohoto absolutistického Hejdánka jsme si zvolili, my, nedůvěřující ministru vnitra, aby nás ve sporu s Václavem Havlem rozsoudil.
Dal si čas na seznámení se stanovisky obou stran a – myslím si já – nemohl dost dobře shodit prezidenta. Ale za pravdu mu rozhodně také nemohl dát. Hejdánek se smířil s tím (a my s ním), že Havel nakonec tichým hláskem toho, kdo rozhodně nepřesvědčil, řekl – tak tedy mu tam pošleme Honzíčka Rumla jako prvního náměstka… Sacher sám ve funkci zůstal.
Jan Ruml, aktivní disident bez bázně a hany, tehdy aktivní poslanec za Občanské fórum tíhnoucí zjevně doprava, byl zárukou, že se na vnitru nebudou pěstovat takové přinejlepším podezřele smířlivecké manýry. K chybám tam ale docházelo i za Rumla – asi nemohlo na takovém neznámém a nepřátelském prostředí nedocházet, ale u Honzy Rumla nepřicházely v úvahu jakkoli podezřelé motivy.
Kdo u toho všeho tenkrát nebyl, nechápe asi, jak jsme mohli dopustit, že reformy v bezpečnostní službě byly tak pomalé a s tolika chybami. Sacher byl po celou dobu svého úřadu pod palbou sílící kritiky.
Po půlroce ministrování ve federální vládě se ucházel o funkci předsedy KDU-ČSL – kandidoval proti Josefu Luxovi. Pak začal kamarádit s Levým blokem, s jakýmisi to moderními komunisty, a lidovci ho pochopitelně vyloučili ze svých řad. Ještě se pokoušel zůstat v politice, neúspěšně kandidoval do Senátu. Potom se věnoval podnikání. Měl nějakou bezpečnostní agenturu.
V roce 2007 Vojenské zpravodajství uveřejnilo zprávu, že během vojenské základní služby jako student teologie byl v její evidenci, nic víc.
Výborný filosof nemusí být dobrým soudcem
Richard Sacher byl v mnoha ohledech rozporuplnou osobností. Jeho politická kariéra byla plná nečekaných zvratů a často budila otázky, na které se jen těžko hledaly jednoduché odpovědi. Přesto nelze popřít, že v dobách největších společenských změn stál v centru dění a ovlivnil mnohé klíčové události té doby.
A Hejdánek nám, jeho kritikům, za pravdu nedal. Ale v jeho očích neobstál ani Václav Havel. Není to dobrá pointa, když řeknu, že volba filosofa jeho typu jako rozhodce ve sporu nebyl šťastný nápad. Zničit a zároveň reformovat bezpečnostní režim k všeobecné spokojenosti byl totiž nemožný úkol.
A Richard Sacher? Určitě měl do konce života ty veliké hnědé oči, které tak učarovaly Václavu Havlovi. Odešel z tohoto světa v jednom hospici v roce 2004. Jedna ze záhadných postav té „sametové revoluce“, které já říkám pouhopouhý převrat.
HlídacíPes.org
Náš REGION|
NESPECHEJ.cz|
HN.cz|
FAJNTIP.cz|
Náš dům|
Krasnezeny.eu|
Trendy svět|
Zprávy - Aktuálně.cz|
BydlímeÚtulně.cz|
Kód Enigma|
