Je půl jedenácté večer. Rozumný člověk už spí, případně si pouští něco milého, u čeho se mu budou zdát příjemné sny. My si ale řekneme, že se podíváme ještě na jeden dokument o nevyřešené vraždě. Jen jeden díl. O čtyřicet minut později známe rodinnou historii podezřelého, podezíráme jeho souseda a začínáme přemýšlet, jestli jsme opravdu zamkly vchodové dveře. Ráno pak místo hudby posloucháme podcast o zmizení mladé ženy. Při vaření si pustíme další případ a u úklidu si spokojeně vyslechneme, jak kriminalisté po dvaceti letech dopadli pachatele. Kdo potřebuje romantickou komedii, když skutečný život nabízí tolik dramatických zápletek? Fenoménu se říká true crime a jeho popularita stále přitahuje pozornost. Jenže proč nás příběhy o vraždách, násilí a lidské krutosti tolik baví, když bychom se jim ve skutečnosti nejraději vyhnuly obloukem?
Detektivka, ve které chceme být chytřejší než policie
Jedním z důvodů je obyčejná zvědavost. Jak mohl člověk, který na sousedy působil jako milý pán odvedle, spáchat něco tak hrozného? Co ho k tomu vedlo? A jak je možné, že si nikdo ničeho nevšiml? True crime nám dovoluje nahlédnout do temnějších zákoutí lidské psychiky, aniž bychom musely opustit pohodlí gauče. Zároveň si můžeme zahrát na detektivky. Podezřelý se nám nezdá od první minuty, výpověď svědka je podezřelá a ten nenápadný detail přece musí něco znamenat! A když na konci zjistíme, že jsme celou dobu podezíraly úplně nesprávného člověka, samozřejmě si řekneme, že příště už nás tvůrci nenachytají. Psychologové pro zájem o znepokojivé a nebezpečné věci používají pojem morbidní zvědavost. Neznamená to, že jsme kruté nebo že nás těší cizí neštěstí. Jednoduše nás zajímá, co je za hranicí běžné lidské zkušenosti. A lidské chování v těch nejvypjatějších situacích je zkrátka fascinující, byť někdy pořádně děsivé.
Chceme vědět, koho si raději nepouštět domů
U žen může hrát roli také touha lépe rozpoznat nebezpečí. Co když podezřelé chování, které jsme dřív přehlížely, může být varovným signálem? Jak poznat, že někdo nerespektuje naše hranice? A kdy je lepší dát na intuici a odejít? Není to jen dojem. Odborníci z amerického centra Pew Research Center zjistili, že mezi posluchači podcastů se o true crime pravidelně zajímalo 44 procent žen, zatímco u mužů to bylo 23 procent. Jde o americká data z roku 2022, nikoli o průzkum českých žen, ale rozdíl je zajímavý. Některé ženy zkrátka chtějí vědět, jak nebezpečné situace vznikají a co jim může předcházet. Jenže pozor: po deseti dokumentech o sériových vrazích se z nás automaticky nestávají expertky na lidské povahy. A podezřelý soused nemusí být vrah jen proto, že se podivně usmívá a nikdy nezdraví.
Trocha strachu, ale bezpečně
True crime má ještě jednu výhodu. Můžeme se bát, aniž bychom byly v bezprostředním nebezpečí. Sedíme doma, máme zamčeno, na klíně kočku a v ruce čaj. Na obrazovce se mezitím odehrává drama, ze kterého by se nám v reálném životě podlomila kolena.
Právě kontrast mezi bezpečným prostředím a děsivým příběhem může být přitažlivý. Napětí nás udrží u obrazovky, chceme znát rozuzlení a doufáme, že na konci všechno konečně zapadne do sebe. Pokud se podaří odhalit pachatele, přichází úleva. Jestliže případ zůstane nevyřešený, můžeme nad ním přemýšlet ještě několik dní. Někdy ovšem stačí příběhu až příliš. Jestli po večerním dokumentu třikrát kontrolujeme zámek, bojíme se dojít do koupelny nebo každého muže v tmavé bundě považujeme za potenciální hrozbu, možná nastal čas dát si od vražd malou pauzu. Svět je dost komplikovaný i bez toho, abychom si před spaním dobrovolně přidávaly další důvody k obavám.
Vražda jako zábava? Tady už trochu opatrně
Za každým skutečným zločinem je člověk, který přišel o život, a rodina, které někdo převrátil svět vzhůru nohama. Na to bychom při sledování neměly zapomínat. Ne každý dokument zachází s oběťmi citlivě a ne každé senzační odhalení přináší něco nového.
Zájem o true crime přitom nemusí znamenat, že nás baví cizí utrpení. Můžeme chtít pochopit motivy pachatele, zajímat se o práci kriminalistů nebo doufat, že se rodina oběti konečně dočká odpovědí. Důležité je, aby se ze skutečné tragédie nestala jen další podívaná, kterou za chvíli vystřídá nový díl. A tak si příště, až budeme večer hledat další kriminální dokument, můžeme položit jednoduchou otázku: Zajímá nás, jak to dopadlo, nebo už jen odkládáme spánek? Odpověď nejspíš známe. Ještě jeden díl. A pak už opravdu zhasneme. Tedy pokud se nám po něm bude chtít.
Zdroj: pewresearch.org, freundin.de, podcast Dokonalé zločiny
Související články