Krize sovětského sportovního střelectví se datuje rokem 1926. V Rusku tehdy docházely zásoby oblíbené pistole Browning 1906 a embarga znemožňovala dovézt nové kusy ze zahraničí. Střelecký klub Dynamo Moskva proto vyzval k vývoji domácí pistole, která by cizí výrobu nahradila. Vznikla z toho první sovětská poloautomatická pistole.
Konstruktér, který se řemeslu učil přímo v továrně Browning
Úkolu se ujal Sergej Alexandrovič Korovin (1884 až 1946), inženýr vzdělaný na technice v Charkově. Kvůli zapojení do revolučního hnutí musel z carského Ruska uprchnout. Usadil se v Belgii a nastoupil do továrny Browning. Do vlasti se vrátil v roce 1914, aby pomáhal bolševikům, a ti si ho cenili.
Navrhl malou kompaktní pistoli, na které je belgická škola v mnohém znát. Řadu detailů ale vyřešil po svém a některá z jeho vlastních řešení se ukázala jako velmi zdařilá.
S chronologií je potíž. Vývoj podle dostupných údajů probíhal v letech 1924 a 1925, tedy dřív, než se datuje krize, na kterou měla zbraň odpovědět. Výroba se rozběhla roku 1926 v Tule a pistole dostala označení Pistolet Tulskij, Korovina obrazsca 1926 goda, zkráceně TK.
Osm nábojů v pistoli kratší než třináct centimetrů
TK měří na délku 127 milimetrů a na výšku 98 milimetrů, do kapsy se tedy vejde bez potíží. Je komorovaná na malý náboj 6,35 × 15 mm Browning.
Hmotnost k té velikosti nesedí. Prázdná pistole váží 423 gramů, nabitá 485 gramů. Na zbraň do kapsy je to hodně a právě váha patří k vlastnostem, které se na konstrukci obvykle vytýkají.
Proti belgickému vzoru měla TK několik předností. Lépe se držela a do zásobníku pojala osm nábojů místo šesti, což znamená o dva výstřely víc bez přebíjení. Skládala se jen z 26 dílů, protože mnoho součástek plnilo víc funkcí najednou: pojistka například zároveň fixovala hlaveň v rámu. Pracovala na principu zpětného rázu, měla jednočinnou spoušť a krytý úderník. Pojistka na levé straně se ovládala palcem a střelci ji velmi chválili.
Proč Rudá armáda pistoli do výzbroje nikdy nezařadila
V rukou zkušeného střelce byla TK rychlá a dokázala vystřílet až 24 ran za minutu. Vyšší hmotnost ovládání neškodila. Potíže dělala západka zásobníku umístěná dole na rukojeti.
Vážnější byla pojistka. Působila pouze na záchyt úderníku, takže při pádu mohlo dojít k nechtěnému výstřelu. Kdo navíc nosil pistoli nataženou, unavoval bicí pružinu a zbraň ztrácela spolehlivost. Obě vady se projevovaly hlavně při každodenním nošení u těla, a k tomu byla kapesní pistole určená především.
Slabá byla i přesnost: na vzdálenost 25 metrů se zásahy odchylovaly od cíle až o čtvrt metru. Pistole objednaná sportovním klubem se tak ke sportu vůbec nehodila. Armádě nestačil ani zastavovací účinek malého náboje a TK se oficiálně do výzbroje Rudé armády nedostala nikdy.
Kdo nosil TK místo služebního Tokareva
Řada důstojníků si TK pořídila soukromě, protože byla lehčí než služební pistole Tokarev TT-33. Uplatnění našla především u agentů NKVD, milicionářů a bankovních ochranek. K sebeobraně ji dostávali také mnozí vysoce postavení soudruzi.
Často bohatě gravírované kusy se předávaly jako odměna takzvaným stachanovcům. Jeden takový měl vlastnit i Stalin.
V roce 1930 prošla pistole drobnou úpravou mířidel a střenky se místo ze dřeva začaly vyrábět z bakelitu. Produkce skončila v roce 1935. Celkem vzniklo na 300 000 pistolí TK a mnohé z nich se v nouzi dostaly i do bojů druhé světové války. Dnes patří k vyhledávaným sběratelským kusům.