Tři noví předsedové, Martin Kupka v ODS, Jan Grolich v KDU-ČSL a Matěj Ondřej Havel v TOP 09, dostali od svých stran čerstvý mandát a s ním i slib, že všechno bude jinak. Jenže sliby nejsou výsledky. Volby 9. a 10. října 2026, s druhým kolem Senátu o týden později, budou první okamžik, kdy se rétorika nových tváří střetne s realitou volebních místností. A ta realita vypadá neútěšně: podle Medianu se KDU-ČSL drží na 3,5 %, TOP 09 na třech procentech a ODS se třinácti procenty cítí na zátylku dech STAN, který má 12,5 %. Se sněmovní opozicí je spokojeno pouhých 18 % veřejnosti. Kdo po takovém vysvědčení tvrdí, že říjen je „jen“ komunální a senátní cvičení, buď lže, nebo nepočítá.
Tři předsedové, tři různé zkoušky
Bylo by pohodlné házet Kupku, Grolicha a Havla do jednoho pytle. Pohodlné a nepoctivé. Každý z nich stojí před jiným typem testu a každý riskuje něco jiného.
Kupka nevede stranu na hraně přežití, třináct procent není katastrofa. Jeho problém je jiný: ODS si historicky nárokuje roli hlavní opoziční síly, jenže STAN jí šlape na paty a rozdíl půl procentního bodu je statistický šum, ne náskok. Pokud říjen ukáže, že starostové mobilizují regiony lépe než občanští demokraté, Kupkova pozice se z „nového impulsu“ přetaví v důkaz, že ODS ztratila hegemonii i tam, kde ji dosud nikdo nezpochybňoval.
Grolich si naložil nejvíc ze všech. Nejenže vede stranu pod pětiprocentní hranicí, ale sám kandiduje do Senátu v obvodu 57 (Vyškov). Osobní porážka by byla neoddělitelná od stranického verdiktu. Na dubnovém sjezdu získal 233 z 266 hlasů delegátů, silný vnitřní mandát, který ovšem voliče v senátním obvodu nezajímá. Grolich mluví o tom, že chce být tam, kde lze vládní návrhy „zastavit nebo korigovat“. Pěkná věta. Ale co když ho voliči do té pozice nepustí? Veřejně formulovaný plán B se nám nepodařilo dohledat. Buď je to sebevědomí, nebo hazard. Říjen rozhodne, co z toho.
Havel je v nejnevděčnější pozici: vede stranu se třemi procenty a musí dokázat, že TOP 09 ještě existuje jako samostatný politický subjekt, ne jen jako přílepek senátního klubu ODS. Sto dvacet hlasů ze sto sedmdesáti jednoho delegátů na loňském sněmu mu dalo legitimitu uvnitř strany. Venku ji teprve musí vydobýt.
Senát není vedlejší kolej, je to hlavní pojistka
Řeči o „místních baštách“ a „blízkosti občanům“ zní na tiskovkách vznešeně. Realita je tvrdší a má přesnou cenovku. Podle zákona o politických stranách činí státní příspěvek za mandát senátora 900 tisíc korun ročně, za celé šestileté období tedy orientačně 5,4 milionu. Běžné komunální mandáty mimo Prahu takový příspěvek negenerují. Zákon počítá s 250 tisíci ročně jen za mandát krajského zastupitele a člena pražského zastupitelstva.
Opozice přitom v Senátu drží pozice, o kterých se jí ve sněmovně může jen zdát. Klub ODS a TOP 09 má 30 členů, STAN 18, KDU-ČSL a nezávislí 12, SEN 21 a Piráti 5. Vládní blok ANO, SPD a Motoristů má ve sněmovně pohodlných 108 mandátů. Horní komora je proto dnes nejcennější opoziční nástroj, schopnost vracet zákony, zdržovat, vytvářet veřejný tlak. Každé ztracené senátní křeslo není jen symbolická rána, ale konkrétní oslabení brzdy, kterou opozice ještě má.
Luxus přešlapování skončil
Největší politická fikce, kterou si opoziční strany vyprávějí, zní: „Jeden slabší výsledek nic neznamená, důležité jsou až sněmovní volby.“ Je to laciný trik. Sněmovní volby se nevyhrávají ze vzduchu, vyhrávají se z infrastruktury starostů, zastupitelů, senátorů a lokálních autorit, kteří umějí mobilizovat voliče. Když tato síť řídne, řídne i šance na cokoliv většího.
Kupka, Grolich i Havel mají čerstvé vnitrostranické mandáty a formální náhradníky ve vedení: Tomáše Portlíka v ODS, Benjamina Činčilu v KDU-ČSL, Jiřího Pospíšila v TOP 09. Personální vakuum by po případné výměně nenastalo. Otázka není technická, ale politická: budou mít strany odvahu vyvodit důsledky, nebo se spokojí s dalším kolem „materiálu k zamyšlení“?
Co říjen skutečně rozhodne
Nejde o to, že každá porážka musí vyvolat paniku. Jde o to, že opozice s 18 % veřejné spokojenosti, dvěma stranami pod sněmovní hranicí a třetí, která si není jistá ani vlastním náskokem, si nemůže dovolit tvářit se, že i druhý neúspěch je jen přechodná nepříjemnost. Pokud říjen přinese ztracené senátní pozice a další důkaz, že nová vedení umějí hlavně přešlapovat, bude personální debata nejen legitimní, bude nevyhnutelná.
Samotná výměna tváří ovšem nestačí. Bez změny stylu, organizace a schopnosti oslovit voliče mimo vlastní bublinu by šlo jen o přestavování židlí na palubě. Grolich to sám říká, když mluví o modernějším fungování strany. Ironie je v tom, že právě on si dal nejméně prostoru pro případ, že jeho vlastní recept nezabere. 9. října večer se ukáže, jestli noví předsedové přinesli změnu, nebo jen nové vizitky ke starému problému.
Zdroj: Kontext24
Autor: Vojtěch Havelka