Každý německý pěšák musel mít během druhé světové války na zádech neustále připnutý olivově zelený vroubkovaný plechový tubus Gasmaskenbüchse 38. Armádní řády trestaly jeho odložení tvrdými postihy a průmysl vyprodukoval desítky milionů masek GM 30 a GM 38. Přestože Třetí říše disponovala tajnými arzenály převratných nervových látek Tabun a Sarin, k masovému chemickému boji na frontách nikdy nedošlo. Za nevyužitím plynů stál strach ze zničující britské odvety, fatální závislost Wehrmachtu na koních i Hitlerovo osobní trauma z první světové války.
Na dobových fotografiích z let 1939 až 1945 zaujme na německých vojácích jeden neměnný detail. Ať už pochodovali v prašném létě na Ukrajině, mrzli v zákopech u Stalingradu nebo ustupovali v Ardenách, přes záda jim vedl plátěný popruh s válcovým plechovým pouzdrem. Vroubkovaný ocelový tubus Gasmaskenbüchse 38 byl neoddělitelnou součástí polního stejnokroje. Německé velení přistupovalo k protichemické obraně s fanatickou důsledností, jak dokládají i archivní záznamy a fotodokumentace v U.S. National Archives . Ztráta nebo poškození masky znamenaly pro vojáka okamžitý vojenský soud a polní trest. Přitom za celých šest let krvavého konfliktu nezazněl na evropském bojišti jediný chemický poplach.
Armáda si objednala tisíce strojů s revoluční elektronikou, kterou nakonec v noci nepoužila. Zjistěte krutou pravdu o motorech nejdražšího bombardéru historie
Zelené válce se západkou: Nejdůsledněji nošená výstroj války Německý tubus byl technologicky precizní výrobek. Lisoval se z tenkého ocelového plechu s hlubokými podélnými žebry, která zvyšovala pevnost skořepiny při zalehnutí vojáka do kamenitého terénu. Víko mělo těsnicí pryžový kroužek a zavíralo se na pružinovou západku se zajišťovacím popruhem, kterou šlo v rukavicích otevřít jediným trhnutím. Vnitřek skrýval pryžovou plynovou masku Gasmaske 30 nebo modernější celopryžovou Gasmaske 38 s výměnným filtrem FE 41 a v malé kapse pod víkem náhradní skla s úpravou proti zamlžování, jak ve svých sbírkách detailně dokumentuje Vojenský historický ústav Praha na originálním exempláři masky GM-38 .
Německá armádní plynová maska Gasmaske 30 s výměnným filtrem pro ochranu proti bojovým plynům. Stejně jako u ostatních součástí pěchotní výstroje prověřené zkušenostmi ze zákopů, o nichž pojednává rozbor pro vývoj ocelových přileb , kladl Wehrmacht důraz na okamžitou pohotovost. Polní četnictvo provádělo namátkové kontroly a tubusy dokonce vážilo, aby ověřilo, že uvnitř nechybí těžký filtr. Vojáci na frontě však byli praktičtí. Když v letech 1943 a 1944 pochopili, že chemické nebezpečí nehrozí, mnozí z nich z masky tajně odšroubovali těžký filtr nebo masku rozstřihli a vodotěsný tubus používali jako ideální pouzdro na suché ponožky, cigarety, korespondenci, polní zápisníky či kořistní jídlo. V prachu a blátě, kde selhávaly i náročné mechanické mechanismy, což byl typický problém pro kloubový závěr pistolí Luger P.08 , představoval hermetický tubus nejoblíbenější soukromou schránku pěšáka.
Němečtí vojáci v květnu 1940 s charakteristickými plechovými tubusy zavěšenými přes rameno na zádech. Tabun a Sarin: Německý chemický monopol, o kterém Spojenci netušili Absence plynové války byla o to nepochopitelnější, že nacistické Německo mělo v chemickém zbrojení naprosto drtivý technologický náskok. V roce 1936 objevil německý chemik Gerhard Schrader z koncernu IG Farben při vývoji pesticidů první nervově paralytickou látku v dějinách – Tabun. O dva roky později syntetizoval ještě toxičtější Sarin. Tyto látky byly bezbarvé, téměř bez zápachu a blokovaly životně důležitý enzym acetylcholinesterázu. Na rozdíl od starého yperitu z první světové války pronikaly nervové plyny i neporušenou pokožkou a k usmrcení člověka stačily nepatrné kapky během několika minut.
V přísně utajovaném závodě v Dyhernfurthu (dnešní Brzeg Dolny v Polsku) vyrobili Němci přes 12 000 tun Tabunu a naplnili jím statisíce dělostřeleckých granátů a leteckých pum. Spojenci o existenci nervových látek neměli až do samého konce války ani tušení a jejich vojáci byli vybaveni pouze klasickými maskami s aktivním uhlím, které by proti Sarinu poskytovaly jen minimální ochranu. Přesto Hitler rozkaz k chemickému úderu nikdy nevydal.
Vojáci věřili, že je ocel ochrání, ale fyzika byla neúprosná. Přímý zásah z pušky znamenal buď okamžitý průstřel plechu, nebo zlomenou krční páteř
Bojová chemická látka Typ účinku Odhalitelnost smysly Ochrana standardní maskou Wehrmachtu Zásoby Německa (1945) Fosgen (CG) Dusivý plyn (edém plic) Zápach po zkaženém seně Spolehlivá (filtr s aktivním uhlím) desítky tisíc tun Yperit (H / HD) Puchýřotvorná látka Zápach po česneku či hořčici Chrání dýchací cesty, nechrání kůži těla přes 25 000 tun Tabun (GA) Nervově paralytická látka Slabý ovocný zápach Částečná (filtr se rychle nasytí, proniká kůží) cca 12 000 tun Sarin (GB) Nervově paralytická látka Zcela bez zápachu a barvy Nedostatečná (proniká oděvem i kůží během minut) stovky tun (ve vývoji)
Strach z odvety, miliony koní a Hitlerovo trauma Za zdánlivým pacifismem nacistického vedení stála chladná strategická kalkulace a tři zásadní obavy. První byl strach ze zničující spojenecké odvety. V květnu 1942 britský premiér Winston Churchill veřejně varoval Berlín, že pokud Německo použije jakoukoliv chemickou zbraň proti Sovětskému svazu, britské Královské letectvo (RAF) okamžitě zasype německá města tisíci tunami yperitu a fosgenu, což potvrzují i odtajněné vládní protokoly v The National Archives . Když od roku 1943 ovládlo vzdušný prostor nad Říší spojenecké letectvo, německé velení si uvědomovalo, že chemická válka by znamenala okamžitou a totální genocidu německého civilního obyvatelstva v nechráněných městech.
Druhým, často opomíjeným faktorem byla zranitelnost německé logistiky. Wehrmacht nebyl plně motorizovanou armádou: během války spotřeboval přes 2,7 milionu koní, kteří tahali většinu polního dělostřelectva, polních kuchyní a muničních vozů. Pro koně neexistovala žádná efektivní ochrana celého těla ani funkční masky na nozdry. Masivní zamoření frontových linií kapénkami bojových plynů by okamžitě usmrtilo statisíce tažných zvířat a celá logistika německých pěších divizí by se během jediného dne zhroutila.
Armáda slavnostně přijala novou pistoli a ten samý den ministr tajně přikázal vyvinout náhradu. Českoslovenští generálové od začátku věděli, že v ruce drží obrovský průšvih
Třetím faktorem byla fatální chyba německé rozvědky Abwehr. Němečtí vědci se domnívali, že Spojenci objevili nervové látky souběžně s nimi, protože Schraderovy předválečné práce o organofosfátech byly částečně publikovány. Nacisté předpokládali, že Spojenci disponují vlastními zásobami Tabunu, a báli se zrcadlové reakce. Svou roli sehrála i osobní zkušenost samotného Adolfa Hitlera, který byl v říjnu 1918 u belgického Ypres dočasně oslepen britským plynovým útokem a konec první světové války prožil v agónii v lazaretu v Pomořansku.
Vroubkovaný plechový tubus Wehrmachtu tak zůstal fascinujícím pomníkem válečného paradoxu. Byl nejrozšířenějším kusem ochranné výstroje v dějinách, který miliony vojáků vlekly tisíce kilometrů jen proto, aby v něm nakonec nosily cigarety a dopisy. Strach ze zničující odvety a vzájemné odstrašení zafungovaly lépe než jakékoliv mezinárodní ženevské konvence a uchránily bojiště druhé světové války před opakováním chemického pekla z let 1914–1918.
Zdroje fotografií
Plechový tubus Wehrmachtu Gasmaskenbüchse 38 s výstrojí: Hjemmefrontmuseet Rakkestad / Wikimedia CC 4.0
Německá armádní plynová maska Gasmaske 30 s filtrem: Hjemmefrontmuseet Rakkestad / Wikimedia CC 4.0
Vojáci Wehrmachtu s tubusy na plynové masky v roce 1940: Rudi Margreiter / Wikimedia CC 2.0