Zdroj: Shutterstock
Dcera bydlí s rodinou asi hodinu cesty od nás, takže se nevídáme příliš často. O to víc se na každou návštěvu těším. Upeču něco dobrého, uklidím, nakoupím věci, které má ráda. Jenže sotva přijede, mám pocit, že se rozhlédne kolem sebe a okamžitě začne hodnotit všechno, co u nás vidí. Asi to nemyslí špatně, ale začínám si toho všímat čím dál víc a vadí mi to. Dcera totiž kritizuje všechno, co vidí. Otevře lednici a poznamená, že nakupujeme samé polotovary a nezdravé věci. Stejně tak mě nabádá, ať tolik nesolím, ať nepoužívám bujon v kostce, ať nenechávám spát psa v posteli. Pak se ptá, proč nechodíme víc ven a tolik koukáme na televizi, radí mi, ať si najdu nějakého nového koníčka, abych obohatila svůj život a můj mozek měl stále nové podněty. Připadá jí zvláštní, že nepoužíváme některé moderní aplikace nebo že si ještě rádi zajdeme do obchodu osobně, místo abychom všechno objednávali přes internet.
Nejsou to žádné hádky. Dcera to většinou říká klidně, v dobrém, jako by nám jen chtěla poradit. Jenže těch poznámek je tolik, že si někdy připadám jako malá holka, kterou někdo neustále opravuje. Místo radosti z toho, že jsme spolu, přemýšlím, co bude tentokrát špatně.
Nejvíc mě asi bolí, že mám pocit, jako by všechno, co jsme s manželem celý život budovali, najednou nemělo žádnou hodnotu. Vychovali jsme ji, postavili dům, pracovali, snažili se žít slušně. Nemyslím si, že jsme všechno dělali dokonale, ale ani si nemyslím, že jsme něco pokazili natolik, aby bylo potřeba neustále komentovat každý náš krok. Nikdy jí nic neřeknu. Nechci se hádat ani pokazit těch pár hodin, kdy jsme spolu. Jen se usměju, změním téma a dělám, že se mě to nedotklo. Pravda je ale jiná. Když za ní zapadnou dveře, bývá mi smutno. Místo příjemně stráveného dne ve mně zůstane pocit, že nejsem dost dobrá ani ve vlastním domově.
Vyjádření terapeutky Aleny Novotné
Situace, které zažívá paní Jarka, jsou dnes v rodinách stále častější. Dospělé děti chtějí rodičům předávat zkušenosti a doporučení, často s dobrým úmyslem. Jenže pokud rady přicházejí nevyžádaně a opakovaně, mohou rodiče snadno nabýt dojmu, že jejich způsob života není dost dobrý. „Mnoho dospělých dětí si vůbec neuvědomuje, že to, co považují za dobře míněnou radu, rodiče vnímají jako kritiku. Přitom stačí větší citlivost a respekt k tomu, že každá generace má právo žít po svém.
Chápu, že se Jarce do řešení situace nechce, ale podobné pocity není dobré dlouhodobě potlačovat. Zkuste si s dcerou otevřeně a klidně popovídat. Obzvlášť, když píšete, že máte hezký vztah. Je totiž evidentně na místě nastavit citlivě hranice. Nemusí jít o výčitky. Stačí klidně říct například: "Vím, že to myslíš dobře, ale mrzí mě, když máš potřebu hodnotit skoro všechno, co děláme. Byla bych radši, kdybychom si návštěvu užili a nemuseli řešit, co děláme špatně". Taková věta druhého neobviňuje, ale popisuje vlastní pocity, Zároveň připomíná, že ani rodiče by neměli mít pocit, že musí před dospělými dětmi obhajovat každé své rozhodnutí. Pokud jsou spokojení se svým životem a jejich návyky nikomu neubližují, mají právo žít podle svých představ. Vzájemný respekt totiž znamená přijmout, že každá generace může mít jiné priority, aniž by jedna musela přesvědčovat druhou, že právě její cesta je ta jediná správná.
Zdroj: Text byl zpracován na základě příběhu ženy, kterou redakce zná a která jej předala redakci se svolením k uveřejnění. Fotografie je pouze ilustrační a jména osob byla na žádost této konkrétní ženy pozměněna, stejně tak jako její jméno. Pokud máte příběh, který by se mohl objevit na našich stránkách, napište nám na redakce@zena-in.cz.
Související články