8 min

Myslíte si, že poznáte lháře podle očí? Věda říká, že možná klamete hlavně sami sebe

Sdílet

Dennívýzva

Stačí se prý dívat pozorně. Uhýbá pohledem? Lže. Sahá si na nos? Něco tají. Kříží ruce, vrtí se na židli, usmívá se příliš krátce nebo příliš dlouho? Internet je plný návodů, které z lidského těla dělají čitelný detektor pravdy. Jenže věda je mnohem opatrnější.

Zdroj: Šťavnatý příběh - Čeština

Po desítkách let výzkumu stále neexistuje jednoduchý neverbální signál, který by spolehlivě oddělil lháře od člověka, který mluví pravdu. Žádný skutečný Pinocchiův nos nemáme.

To neznamená, že řeč těla neříká nic. Lidé komunikují pohybem, mimikou, tónem hlasu i gesty, často dřív, než stihnou vědomě formulovat slova. Problém začíná ve chvíli, kdy z jednoho gesta uděláme rozsudek. Nervozita může znamenat lež, ale také stres, strach, sociální nejistotu, kulturní rozdíl nebo prostou únavu. Člověk, který se dívá stranou, nemusí podvádět. Může přemýšlet, stydět se, být přetížený nebo vyrůstat v prostředí, kde přímý pohled do očí není považován za projev upřímnosti, ale za nezdvořilost.

Proč tolik chceme věřit, že tělo prozradí pravdu

Touha poznat lež je hluboce lidská. V osobních vztazích, práci, politice, true crime příbězích i soudních síních se pořád vrací stejná otázka: dá se poznat, že nám někdo neříká pravdu? Internet na ni nabízí příjemně jednoduchou odpověď. Stačí prý sledovat oči, ruce, nohy nebo mimiku. Jenže právě jednoduchost je na těchto radách podezřelá.

Výzkumníci zabývající se lží a neverbálním chováním dlouhodobě upozorňují, že populární představy o „signálech lži“ jsou slabě podložené. Přehledová práce publikovaná ve Frontiers in Psychology popisuje řadu rozšířených omylů kolem neverbálních projevů a varuje, že lidé si často spojují lež s pohledem stranou, neklidem, vrtěním nebo změnami postoje, přestože tyto projevy nejsou spolehlivým důkazem klamu.

Je snadné pochopit, proč se takové návody šíří. Dávají člověku pocit kontroly. Svět, ve kterém lze lháře odhalit podle jedné grimasy, je bezpečnější než svět, ve kterém i upřímný člověk může působit nervózně a zkušený lhář klidně. Jenže realita lidského chování je právě taková: špinavá, proměnlivá a závislá na kontextu.

Oči nelžou? Ve skutečnosti často lžeme sami sobě

Jedním z nejodolnějších mýtů je představa, že lhář se vyhýbá očnímu kontaktu. Zní to logicky. Kdo říká pravdu, podívá se vám do očí. Kdo lže, uhne. Jenže skutečný člověk není filmová postava a oční kontakt není morální test. Někteří lidé se při lhaní naopak dívají druhému do očí více, protože vědí, že právě vyhýbání pohledu působí podezřele. Jiní se dívají stranou i při pravdivé výpovědi, protože jsou úzkostní, přemýšlejí nebo jsou v nepříjemné situaci.

Leanne ten Brinke z University of British Columbia-Okanagan v popularizačním shrnutí své práce připomíná, že neexistuje jediný výraz tváře nebo jednoduchý signál, který by automaticky odhalil lež. Subtilní vodítka se mohou objevit, ale nefungují jako jednoznačná šifra, kterou si stačí zapamatovat.

To je nepříjemná zpráva pro každého, kdo by chtěl mít v hlavě malý detektor pravdy. Oči jsou důležité pro komunikaci, ale jejich význam se mění podle člověka, situace, kultury i vztahu mezi mluvčími. Jestli někdo uhne pohledem, není to důkaz. Je to jen jeden kousek chování, který bez širšího kontextu může znamenat téměř cokoli.

13 osudových omylů: rozhodnutí, která neměla projít – a přesto změnila svět

Ruce, nohy a nervozita nejsou přiznání

Podobně problematické jsou i další oblíbené signály. Křížení rukou se často vykládá jako obrana nebo uzavřenost, ale člověk může křížit ruce, protože je mu zima, protože tak sedí pohodlně, protože čeká nebo protože neví, co s rukama. Neklidné nohy mohou znamenat stres, netrpělivost, úzkost nebo přebytek energie. Škrábání na nose může být nervozita, alergie, zvyk nebo úplně obyčejné svědění.

Věda tím neříká, že tělo je nezajímavé. Říká, že tělo není slovník s pevnými překlady. Neexistuje jednoduché pravidlo typu „dotkne se obličeje = lže“. Podobná zkratka je lákavá, ale z člověka dělá mechanický objekt. Přitom lidské chování vzniká z celé směsi emocí, osobnosti, situace, sociálního tlaku, kultury a fyzického stavu.

Psycholog Aldert Vrij, dlouhodobě jeden z významných odborníků na detekci lži, v přehledech výzkumu upozorňuje, že neverbální vodítka ke klamu bývají slabá a nespolehlivá. Mnohem slibnější bývají některé verbální přístupy, tedy práce s obsahem odpovědi, detaily a způsobem vyprávění.

Mikrovýrazy nejsou superpower

Zvláštní postavení v populární představivosti mají mikrovýrazy. Krátký záblesk znechucení, strachu nebo úsměvu, který trvá jen zlomek vteřiny, se často popisuje jako okamžik, kdy pravá emoce unikne přes masku. Vypadá to vědecky, zní to dramaticky a krásně se to hodí do seriálů o výsleších.

Výzkum ale ukazuje opatrnější obraz. Studie Stephena Portera a Leanne ten Brinke z roku 2008 zkoumala, jak lidé maskují nebo falšují emoce. Autoři našli určité známky emočního úniku, ale netrénovaní pozorovatelé byli při odhalování klamu jen mírně nad úrovní náhody. Jinými slovy: nějaké jemné signály se na tváři objevovat mohou, ale většina lidí je neumí číst tak, jak si představuje po sledování televizních detektivek.

Ještě tvrdší závěr nabízí text Microexpressions Are Not the Best Way to Catch a Liar, který upozorňuje, že mikrovýrazy jsou příliš vzácné, rychlé a kontextově složité na to, aby se z nich stal běžný nástroj spolehlivé detekce lži.

Mikrovýraz tedy může být zajímavý pro výzkumníka s kamerou, tréninkem a pečlivým vyhodnocením. Pro běžného člověka v běžné situaci je ale velmi riskantní proměnit letmý pohyb obličeje v jistotu, že někdo lže.

Baseline zní chytře, ale není tak jednoduchá

Často se doporučuje nejdřív si vytvořit „baseline“, tedy základní obraz toho, jak se člověk chová normálně, a pak sledovat odchylky. Na papíře to zní rozumně. Pokud někdo běžně mluví klidně a najednou znervózní, může to přece něco znamenat. Jenže i tady číhá past.

Odchylka od běžného chování nemusí znamenat lež. Může znamenat, že otázka je nepříjemná, intimní, trapná, nečekaná nebo důležitá. Chování člověka při otázce na jméno nelze jednoduše srovnávat s chováním při otázce, zda ukradl peníze, zradil partnera nebo udělal chybu v práci. Už samotná povaha otázky mění tělo, hlas i míru napětí.

Baseline tedy může být užitečný kontext, ale ne zázračný nástroj. Když se někdo začne chovat jinak, je rozumné zbystřit. Není rozumné rozhodnout, že lže. Rozdíl mezi podezřením a závěrem je v této oblasti zásadní.

MOJE DÍTE JE GÉNIUS I.: Mozek, který se rozhodl příliš brzy - co se stane, když dítě specializujete od tří let

Když se špatné čtení těla dostane k soudu

V každodenním životě může být přehnaná víra v řeč těla nepříjemná. Ve vztahu může zbytečně rozjet hádku, v práci vytvořit podezření, mezi přáteli poškodit důvěru. V justici ale může mít mnohem vážnější důsledky.

Vincent Denault z University of Montreal dlouhodobě upozorňuje, že neodborné představy o neverbálním chování mohou ovlivňovat posuzování věrohodnosti svědků. Univerzita v Montrealu v roce 2024 informovala o jeho práci zaměřené na australská soudní rozhodnutí, v nichž se řeč těla používala při hodnocení důvěryhodnosti svědků.

To je znepokojivé. Pokud soudce, porota nebo policista uvěří, že určitý postoj, tón nebo pohyb znamená lež, může to ovlivnit způsob, jakým hodnotí výpověď. Jenže člověk může působit „divně“ z mnoha důvodů: trauma, stres, neurodivergence, kulturní rozdíly, strach z autority nebo prostě šok. Vysoké sázky navíc samy o sobě mění chování i u lidí, kteří mluví pravdu.

Právě proto je nebezpečné, když se lidová psychologie tváří jako forenzní nástroj. Podezřelé chování není totéž jako vina.

Slova mohou říct víc než ruce

Pokud neverbální signály nejsou spolehlivé, znamená to, že jsme úplně bezradní? Ne nutně. Výzkum detekce lži se v posledních letech stále víc zaměřuje na verbální obsah. Nejde jen o to, jestli člověk působí nervózně, ale co přesně říká, jak podrobně odpovídá, zda jeho výpověď drží pohromadě a jak reaguje na doplňující otázky.

Aldert Vrij v přehledu verbální detekce lži popisuje vývoj metod, které se nesnaží číst pravdu z jednoho gesta, ale pracují s obsahem odpovědi, pamětí, konkrétností a kognitivní náročností lhaní.

To ale neznamená, že existuje dokonalý slovní test pravdy. I verbální vodítka je třeba používat opatrně. Někteří lidé si pamatují detaily hůř, jiní mluví stručně i tehdy, když říkají pravdu. Někdo je výřečný, někdo zmatený, někdo pod tlakem ztuhne. Přesto je práce s obsahem obvykle bezpečnější než víra, že křížené ruce nebo uhýbání očí prozrazují lež.

Největší nepřítel není lhář, ale naše jistota

Největší problém internetových návodů na odhalování lži není v tom, že by si všímaly těla. Všímat si těla je přirozené. Problém je v jistotě, kterou prodávají. Tvrdí, že člověk může během pár sekund rozpoznat skrytou pravdu, pokud zná správný trik. Taková jistota je svůdná, ale nebezpečná.

Lidé mají navíc tendenci vidět signály, které potvrzují jejich původní podezření. Pokud už někomu nevěříme, snadno najdeme důkaz v každém pohybu. Zvedl obočí? Něco skrývá. Odmlčel se? Vymýšlí si. Podíval se stranou? Přiznal se tělem. Stejné chování bychom u člověka, kterému důvěřujeme, možná vyložili úplně jinak.

Tady se ukazuje nepříjemná pointa: někdy nejsme dobří detektivové, ale jen dobří vypravěči. Vezmeme gesto a dopíšeme mu příběh, který už jsme si v hlavě připravili.

To, co vidíte v zrcadle, není pravda: mozek si vytváří vlastní teorii o tom, kým jste

Řeč těla je důležitá součást komunikace, ale není detektor lži. Oči, ruce, úsměv, postoj ani nervozita samy o sobě neříkají, zda člověk mluví pravdu. Mohou naznačit stres, nejistotu, emoci nebo rozpor, ale bez kontextu zůstávají nejednoznačné. Vědecký výzkum opakovaně ukazuje, že jednoduchý univerzální signál lži neexistuje.

Nejrozumnější přístup proto není ignorovat intuici, ale zacházet s ní jako s hypotézou, ne jako s důkazem. Když nás něčí chování zneklidní, může to být důvod klást lepší otázky, ověřovat fakta a poslouchat obsah odpovědi. Není to ale důvod odsoudit člověka podle pohledu, rukou nebo jedné nervózní grimasy.

Možná si občas myslíme, že umíme poznat lháře. Věda k tomu dodává nepříjemnou, ale užitečnou poznámku: často poznáme hlavně to, čemu jsme už předem chtěli věřit.

Zdroje: Nate Scharping, BBC Science Focus: How to crack the subtle body language of liars., Vincent Denault et al.: Misconceptions About Nonverbal Cues to Deception, Frontiers in Psychology, 2020., Tim Brennen, Svein Magnussen: Research on Non-verbal Signs of Lies and Deceit: A Blind Alley, Frontiers in Psychology, 2020, Stephen Porter, Leanne ten Brinke: Reading Between the Lies: Identifying Concealed and Falsified Emotions in Universal Facial Expressions, Psychological Science, 2008, Judee K. Burgoon: Microexpressions Are Not the Best Way to Catch a Liar, Frontiers in Psychology, 2018, Aldert Vrij: Verbal Lie Detection: Its Past, Present and Future, Brain Sciences, 2022, Université de Montréal: Australian courts use “body language” to judge witness credibility, 2024.

Reklama

Další články z Kód Enigma

Tento článek byl publikován ze zdrojů Kód Enigma

KodEnigma.cz se věnuje zajímavostem napříč obory – od přírody a historie přes vědu, vesmír až po záhady a nečekané objevy. Články otevírají témata, která dokážou překvapit, inspirovat i přimět k zamyšlení. Silnou stránkou webu je pestrost – jednou narazíte na příběhy dávných civilizací, jindy na...

Myslíte si, že poznáte lháře podle očí? Věda říká, že možná klamete hlavně sami sebe

Otec Lindy Noskové promluvil o těžkých začátcích. Neměli co jíst a přespávali na ubytovnách

Erdogan má rakovinu a při životě ho drží Žid vyslaný Mosadem, píší izraelská média

Jiří Korn promluvil bez příkras: Stáří je kruté, syn s autismem ho ale stále překvapuje

Vyměnili pohodlí za starou chalupu. Anna žije pod třísetletou lípou jako její předci

Česko volí královnu plných křivek. Dvanáct finalistek jde do boje, Miss sympatie už je známá