Jaroslav nemá pocit, že by někde udělal chybu, zatímco jeho manželka ho nemůže ani vidět. S výchovou svého potomka nikdy neměli problém. V podstatě ve všem se shodli, dařilo se jim malého Lukáše učit slušnému chování. Jenže i slušně vychované dítě může podlehnout špatným nápadům svých kamarádů.
„Vím, že ten nápad nebyl z Lukášovy hlavy,“ říká Jaroslav. „Zvířátka má rád, učím ho, aby si k nim pěstoval dobrý vztah. Chodíme spolu do lesa, bratrovi pomáhat na statek. Doma chováme pakobylky, takže ví, že i k bezobratlým se má chovat hezky. O to víc mě jeho chování naštvalo, a proto jsem se mu to rozhodl vysvětlit takto rázně.“
Jarda trávil upršené odpoledne se svou ženou doma. Povídali si u poobědové kávy, zatímco jejich syn pobíhal s kamarády venku. Všichni lítali v pláštěnkách a rodiče si říkali, že trochu deště ještě nikomu neublížilo.
„Sem tam jsem se šel já nebo žena podívat z okna, abychom měli přehled, co Lukáš dělá. Celou dobu byl s kamarády hodný, ale pak jsem si všiml, že něco kutí na chodníku. Rozhodl jsem se na ně dojít podívat,“ vypráví Jarda.
Vzal si bundu a vyrazil ven. K jeho překvapení si kluci ani tak nehráli, jako se královsky bavili rozšlapáváním šneků, kteří se s deštěm objevili.
„Úplně se mi zatmělo před očima, když jsem viděl tolik rozšlapaných ulit! Vůbec se neštítili mordovat jednoho po druhém,“ říká Jaroslav.
Jaroslav nešel pro kázání daleko. Ostatní kluci utekli a on zůstal s Lukášem sám. Nejprve se ho zeptal, co to bylo za nápad. Odpověď ho však nesmírně dopálila. Od svého syna se dozvěděl, že je sranda, jak šneci křupou, když na ně šlápne. Jarda nezaváhal a Lukášovi naplácal na zadek. A to pořádně. Zastavilo ho až to, když na něj jeho paní zavolala z okna, ať přestane.
„Ječela, jako kdybych mu trhal ruce. Nasekal jsem mu, ano, ale určitě nebyl důvod na mě halekat z okna. Než jsme se vrátili domů, nechal jsem ho ještě posbírat, co ze šneků zbylo, a udělat jim hrobeček. Alespoň pochopil, co udělal. Má paní byla ale odlišného názoru. Vynadala mi, že stačilo ho nechat šneky uklidit a že se přece tolik nestalo. Nestalo? Těch šneků rozšlapali spoustu!“ zlobí se Jarda.
Se svou paní se nedokázal a stále nedokáže shodnout na tom, zda šlo „jen“ o šneky nebo je důležité syna naučit, že se nebude ubližovat žádným zvířátkům.
„Já už bych to nechal být, Lukáš ví, že se to nesmí, není co řešit, ale ona je pořád uražená. Dva dny mi vyčítala, že má syn zmalovaný zadek a teď se mnou skoro nemluví. Prý jsem to přehnal. Nemyslím si. Prostě nechci, aby z Lukáše vyrostl zmetek, který si neváží života a přírody,“ uzavírá své vyprávění Jaroslav.
Komentář výchovného poradce Mgr. Petra Svobody
„To, že rodiče chtějí dítě naučit úctě k životu a empatii ke zvířatům, je naprosto správné. Právě podobné situace jsou důležitou příležitostí vysvětlit dítěti, že i malé zvíře cítí bolest a že ubližování pro zábavu není přijatelné. Zároveň ale platí, že fyzický trest není vhodným výchovným prostředkem. Dítě totiž učíme, že násilí lze použít ve chvíli, kdy jsme rozzlobení nebo chceme něco prosadit.
Mnohem větší výchovný efekt má nechat dítě nést přiměřené následky jeho jednání – například si uvědomit, co způsobilo, mluvit o tom, proč bylo jeho chování špatné, nebo se podílet na nápravě. V tomto případě mohl být právě symbolický pohřeb šneků nebo rozhovor o tom, proč živým tvorům neubližujeme, mnohem silnější zkušeností než několik ran přes zadek.
Je také dobré připomenout, že česká legislativa dnes jasně říká, že tělesné tresty do výchovy nepatří. Neznamená to, že každý rodič, který dítě plácne, automaticky porušuje trestní zákon. Je to ale jasný signál společnosti, že děti mají právo na výchovu bez fyzického násilí a že respekt lze budovat i jinými způsoby.“
Děti se bít nesmí. Co říká zákon?
Od roku 2025 občanský zákoník výslovně uvádí, že tělesné trestání dítěte je nepřijatelné. Cílem změny je podpořit výchovu bez násilí a jasně říct, že fyzické tresty nejsou správnou cestou. Co to znamená v praxi? běžné plácnutí automaticky neznamená pokutu ani trestní stíhání, pokud je ale fyzický trest opakovaný nebo dítěti způsobí zranění či psychickou újmu, mohou zasáhnout orgány sociálně-právní ochrany dětí (OSPOD), policie nebo soud, v závažných případech může být jednání rodiče posouzeno jako přestupek, ublížení na zdraví nebo dokonce týrání svěřené osoby, za které hrozí i trest odnětí svobody. |
Zdroj info: Text byl zpracován na základě příběhu muže, kterého redakce zná a který jej předal redakci se svolením k uveřejnění. Fotografie je pouze ilustrační a jména osob byla na žádost této konkrétní osoby pozměněna, stejně tak jako její jméno. Pokud máte příběh, který by se mohl objevit na našich stránkách, napište nám na redakce@zena-in.cz.
Související články