Obtíže provázely Kateřinu už od raného dětství. Lékaři jí po narození diagnostikovali dětskou mozkovou obrnu a rodina s touto diagnózou spojovala také pomalejší pohybový a rozumový vývoj. Postupně si ale maminka s Janou začaly všímat drobných záškubů. Zpočátku dostávaly ujištění, že se mohou s věkem zmírnit. Místo očekávaného zlepšení přibývaly a zesilovaly, až dětská lékařka poslala Kateřinu na neurologické vyšetření.
Léky se měnily, záchvaty přicházely dál Po sérii vyšetření zaznělo podezření na epilepsii a následovalo nasazení protizáchvatových léků. Pro rodinu tím ale neskončily otázky kolem původu nemoci ani možností dalšího vývoje. Sedmačtyřicetiletá Jana vzpomíná, že vysvětlení dostávaly málo. Kateřina se sice naučila chodit a mluvit, její další rozvoj se však zastavil. Sestra tehdejší schopnosti přirovnává přibližně k úrovni čtyřletého dítěte.
Na kontroly ji příbuzné vozily každé tři měsíce. Lékařka zkoušela měnit léčbu, záchvaty ale neustupovaly a postupně nabývaly na síle i četnosti. Jana popisuje období, kdy se jich během jediného dne objevilo až dvacet. Neměly pokaždé stejný průběh a rodina nedokázala předvídat, kdy další přijde. Kateřina při nich trpěla křečemi, ztrácela vědomí a podle sestřiny vzpomínky měla také potíže s dýcháním. Po odeznění bývala vyčerpaná.
Maminka s Janou se během záchvatů obávaly především poranění a toho, zda Kateřina dokáže dýchat. Pocity bezmoci provázelo i vědomí, že dosavadní změny léků nepřinášejí očekávaný výsledek. Nešlo přitom pouze o samotné chvíle křečí. Opakované záchvaty a následná únava zasahovaly do celého dne a od blízkých vyžadovaly stálou pozornost. Výrazný zlom pak přišel v době, kdy bylo Kateřině sedmnáct let.
Úraz hlavy změnil její dosavadní schopnosti Při silném záchvatu si poranila hlavu a následovalo krvácení do mozku. Do té doby dokázala chodit, mluvit a alespoň částečně rozumět tomu, co jí blízcí říkali. Po úrazu o tyto schopnosti přišla a rozsah pomoci, kterou potřebovala, se zásadně zvětšil. Jana popisuje návrat na vývojovou úroveň batolete. Od té doby Kateřina leží nebo sedí s oporou, rukama dokáže pohybovat jen omezeně.
Sama se nenají, nemluví a potřebuje pomoc také s hygienou. Rodina tak musela zvládat následky úrazu společně s pokračujícími epileptickými záchvaty. Přesné pojmenování typu epilepsie přitom stále neznala. Přišlo až o mnoho let později, když Jana začala hledat další léčebnou možnost a dostala se se sestrou do specializované péče v Brně.
Odpověď přineslo až vyšetření v Brně Před pěti lety se Jana dozvěděla o vagovém stimulátoru, zařízení používaném u některých pacientů s obtížně léčitelnou epilepsií. Začala zjišťovat, kde by bylo možné posoudit jeho využití pro Kateřinu. Pátrání ji přivedlo k docentce Ireně Doležalové do brněnského Centra pro epilepsie. Další vyšetření odhalila syndrom Lennox-Gastaut a rodina se přesnou diagnózu dozvěděla v Kateřininých třiceti letech.
Tento závažný epileptický syndrom začíná v dětství a může přetrvávat také v dospělosti. Spojuje více typů záchvatů, které bývají obtížně léčitelné, s narušením rozumových schopností a někdy také s poruchami chování. Pro jeho rozpoznání je důležitý průběh nemoci, podoba záchvatů i charakteristický nález při vyšetření elektrické aktivity mozku. Samotné obecné označení epilepsie proto ještě nemusí vystihnout všechny obtíže konkrétního pacienta.
Kateřině lékaři stimulátor voperovali, očekávaný přínos se však u ní nedostavil. Tím hledání pomoci neskončilo. Zůstala v péči specialistky, která dál zvažovala další možnosti. Později dostala novou léčbu zaměřenou na tlumení záchvatů u tohoto syndromu a tentokrát se její stav v tomto ohledu výrazně zlepšil. Záchvaty se občas objeví i nyní, jsou ale kratší a slabší než dříve.
Kateřina se svou sestrou Janou.
MaVe PR
Méně záchvatů přineslo úlevu oběma sestrám Změna neznamená, že by Kateřina znovu získala ztracenou soběstačnost. Pomoc s jídlem, pohybem i hygienou potřebuje nadále. Ubylo však bolestivých a vyčerpávajících stavů a s nimi také obav, že se při dalším záchvatu poraní. Pro rodinu má význam i tak běžná situace, jako je krátké posazení na židli, při kterém se dříve bála náhlého pádu.
Na začátku roku 2026 zemřela maminka sester na rakovinu a péči převzala Jana. S Kateřinou bydlí ve svém domě, kde s nimi žije také jeden z Janiných synů s partnerkou. Pomáhají oba synové i širší rodina. Kateřina je na starší sestru silně navázaná a od nikoho jiného se nenechá nakrmit. Jana jí zůstává nablízku také v noci, kdy sdílejí postel. K jejich společným chvílím patří sledování televize i obyčejný odpočinek vedle sebe.
Vedle péče musí Jana zvládat také práci Přes den pomáhá pečovatelka, protože Jana potřebuje chodit do zaměstnání. V neziskovém sektoru pracuje jako zdravotní mediátorka. Pomáhá lidem zařizovat zdravotní péči, domlouvá potřebné záležitosti s úřady a doprovází je k lékařům nebo na rehabilitace. Pružná pracovní doba jí umožňuje vracet se během dne za Kateřinou, nakrmit ji, přebalit nebo zajistit vyšetření. Zkušenosti z vlastní rodiny by ráda využívala také při pomoci dalším pečujícím.
Ani náročná péče neznamená, že sestry zůstávají jen doma. Za teplého počasí chodí ven a zvládají také společné dovolené, které Jana předem podrobně připravuje. O umístění Kateřiny do ústavní péče neuvažovala. Odlehčovací službu nevyužívá, protože si sestra obtížně zvyká na cizí lidi. Když proto Jana potřebuje chvíli odpočinku nebo chce být s vnukem, přebírají pomoc synové a další blízcí, které má Kateřina kolem sebe.
MaVe PR, autorský text