Její kamarádky ji samozřejmě podporovaly. Tedy alespoň před ní. Jakmile ale Radka odešla, začaly přicházet narážky, screenshoty jejích videí a pobavené komentáře. Všechny se tomu smály, jen Jitce z toho postupně začalo být nepříjemně. Nejen proto, že jí vadilo, jak se z kamarádky stává terč posměchu, ale také proto, že některá její videa sama vnímala jako zbytečně křečovitá a trochu trapná.
Radka přitom vůbec nevypadala, že by si svou novou roli užívala jen pro zábavu. Brala ji vážně, sledovala počet lajků, radovala se z každého nového sledujícího a začala doufat, že získá i první placené spolupráce. Jitka se na ni dívala a říkala si, že to přece nemá zapotřebí. Radka je chytrá, sebevědomá žena, která má za sebou kus života a rozhodně nepotřebuje předvádět každý outfit nebo natáčet, jak si nanáší sérum. Jenže právě v tom byl její největší problém. Jitka si nebyla jistá, jestli ji skutečně trápí Radčino chování, nebo jestli jí vadí především to, že sama nechápe, proč to kamarádka dělá.
Nejhorší bylo, že se nikdo neodvážil říct jí pravdu. Všichni jí pod videa psali, jak jí to sluší a jak je skvělá, aby se vzápětí v soukromé skupině bavili na její účet. Jitce to začínalo připadat kruté. Přemýšlela, jestli je vůbec správné někoho podporovat v něčem, o čem si člověk myslí, že ho před ostatními zesměšňuje. Zároveň ale věděla, že říct kamarádce po padesátce „jsi trapná“ není žádná upřímnost, ale spíš zbytečná rána pod pás. Možná Radka jednoduše našla něco, co ji baví. Možná si prostřednictvím sociálních sítí dodává sebevědomí, které jí v běžném životě chybí. A možná je skutečně šťastná, i když se tomu ostatní smějí.
Jitka proto nakonec začala řešit hlavně sama sebe. Vadilo jí, že se účastní něčeho, co jí není příjemné, a přitom se tváří, že je všechno v pořádku. Uvědomila si, že nejde ani tak o Radčiny příspěvky, jako spíš o jejich přátelství. Pokud spolu mají být kamarádky dalších dvacet let, nechce jí předstírat nadšení a potom se smát s ostatními. Zároveň ale nechce být člověkem, který jí bude určovat, jak se má chovat, oblékat nebo prezentovat na internetu. Nakonec jí došlo, že skutečné přátelství někdy vyžaduje mnohem víc odvahy než společný smích. Protože zatímco smát se někomu za zády je snadné, říct mu citlivě a upřímně svůj názor do očí může být to nejtěžší.
Vyjádření terapeutky Aleny Novotné:
„Na první pohled může být snadné Radku odsoudit a říct si, že se zbytečně ztrapňuje. Jenže nevíme, co jí sociální sítě přinášejí. Pro někoho mohou být po padesátce způsobem, jak si znovu potvrdit vlastní atraktivitu, zajímavost nebo pocit, že je stále součástí dění. Potřeba být viděn a oceněn přitom není spojená s konkrétním věkem. Mnohem problematičtější než samotné Radčino chování je podle mě reakce jejího okolí. Pokud se jí kamarádky smějí za zády, ale do očí ji ujišťují, jak je skvělá, není to příliš férové přátelství. Jitka má samozřejmě právo některé Radčiny projevy vnímat jako trapné, ale neměla by z toho dělat soud nad její osobností.“
„Pokud jsou skutečně blízké kamarádky, může být naopak cenné říct si některé věci otevřeně, ovšem citlivě. Ne ve smyslu ‚všichni se ti smějí‘, protože to by Radku pravděpodobně jen ponížilo, ale spíš jí dát prostor zamyslet se nad tím, proč sociální sítě potřebuje a co od nich očekává. Možná ji natáčení opravdu baví a pak není důvod jí ho rozmlouvat. Možná ale zjistí, že její sebevědomí začalo příliš záviset na reakcích ostatních. Jitka jí tedy nemusí říkat, že je trapná. Může se jí zeptat, jestli je s tím, jak se na sociálních sítích prezentuje, skutečně spokojená. To už není útok, ale nabídka k zamyšlení. A právě taková upřímnost může být pro jejich přátelství mnohem cennější než další falešný kompliment.“
Zdroj info: Text byl zpracován na základě příběhu ženy, kterou redakce zná a která jej předala redakci se svolením k uveřejnění. Fotografie je pouze ilustrační a jména osob byla na žádost této konkrétní ženy pozměněna, stejně tak jako její jméno. Pokud máte příběh, který by se mohl objevit na našich stránkách, napište nám na redakce@zena-in.cz.
Související články