Stojí za ním David Kay, britský specialista na restaurování klasických motocyklů MV Agusta. Na konci osmdesátých let si vymyslel projekt jako poctu Enzovi Ferrari, který sám kdysi závodil na motocyklu Scott. Kay nebyl zaměstnancem automobilky ani jejím obchodním partnerem, měl jen dílnu plnou italských motorek. Napsal proto přímo Pierovi Ferrarimu, synovi zakladatele a dnešnímu místopředsedovi celé společnosti. Odpověď dorazila 23. května 1990.
Povolení na jeden jediný kus, žádný další takový dopis se nenašel
Piero Ferrari v dopise písemně schválil použití insignie značky na motocyklu. Ne na sérii, ne na obchodní projekt, jen na jeden konkrétní stroj pojatý jako pocta. Sekundární zdroje citují formulaci, ve které Kayovi výslovně povoluje umístit znak skákajícího koně na motorku.
Proč jedna z nejpřísněji střežených značek světa udělala výjimku, nikdo veřejně nevysvětlil. Přímé vyjádření Piera Ferrariho k jeho motivaci neexistuje, takže zbývá jen souhra okolností: pietní rámec projektu, úcta k odkazu zakladatele a Kayova pověst v okruhu znalců MV Agusta.
Ve veřejně dostupných archivech se žádný podobný dopis adresovaný komukoliv dalšímu nedohledal. Stroj dostal označení Ferrari 900.
Motor, rám i karoserie od nuly. Z Maranella nepřišel ani šroubek
Od schválení k hotové motorce uběhlo pět let, dokončena byla v roce 1995 a Kay na ní odpracoval přes tři tisíce hodin. Srdcem je vlastní vzduchem chlazený řadový čtyřválec DOHC o objemu 900 kubických centimetrů s osmi ventily a kartery z magnézia a slitin. Výkon jde na zadní kolo přes pětistupňovou převodovku.
Podvozek Kay poskládal z komponentů, které se tehdy používaly na okruzích: rám z chrommolybdenové oceli, obrácená přední vidlice Forcelle Italia, brzdy Brembo, sedmnáctipalcová kola Astralite a tlumiče WPS. Aukční dokumentace Bonhams uvádí 105 koní, hmotnost 172 kilogramů a maximální rychlost 265 km/h. Ty údaje pocházejí z podkladů k dražbě, nikoliv z nezávislého měření, a u stroje, který se prakticky nejezdil, je rozumné brát je jako deklaraci, ne jako ověřený výsledek.
Celohliníkovou karoserii ručně vytepal Terry Hall. Motorka je plně zakapotovaná, červená, s dvojicí obrácených megafonových výfuků a digitálním přístrojovým panelem, a vypadá jako představa o tom, jak by mohl vypadat vytrvalostní GT stroj na dvou kolech. Kay přitom neměl z čeho vycházet: MV Agusta se od útlumu v roce 1977 teprve pomalu probouzela a její ikonický model F4 přišel až v roce 1997, tedy dva roky po dokončení Ferrari 900.
Lamborghini, Porsche ani Aston Martin nic podobného nedostaly
Automobilky se k motocyklům přibližují jinak. Lamborghini spolupracuje s Ducati na limitovaných edicích, jenže Streetfighter V4 Lamborghini zůstává motocyklem Ducati, jen v jiném laku a s jiným logem. Porsche oficiálně prodává elektrokola, silniční motorku ne.
Nejblíž je partnerství Aston Martinu a značky Brough Superior s modelem AMB 001. I tam ale jde o formální dohodu dvou firem s vlastními právníky a marketingem.
Ferrari 900 nesdílí s žádným vozem z Maranella jedinou součástku, takže spojení se značkou je čistě symbolické. Bez podpisu Piera Ferrariho by šlo o jeden z mnoha nákladných custom projektů, s ním o unikát s proveniencí, kterou už nikdo nezopakuje.
Kolik za ni nakonec dali v roce 2012 a proč je to zklamání
Většinu života strávila Ferrari 900 v Kayově obývacím pokoji, spíš jako socha než jako dopravní prostředek. Veřejnost ji viděla na přehlídce Coventry Classic Bike Show a v roce 2008 ji Bonhams nabídl na aukci ve švýcarském Gstaadu s odhadem 325 až 375 tisíc švýcarských franků. Neprodala se, rezervní cena 180 tisíc liber zůstala nepřekonaná.
O čtyři roky později, v roce 2012, se stroj prodal za 85 500 liber. To je méně než polovina rezervní ceny z roku 2008 a poměrně tvrdá zpětná vazba k představě, že unikátní papír z Maranella automaticky znamená rekordní částku. Tady se cena netvoří podle tabulek ani srovnatelných prodejů, protože srovnatelný kus neexistuje, a zájemců o jednu motorku bez sériové historie je málo.
Následně se Ferrari 900 objevila na eBay s cenovkou 250 tisíc liber. Identita současného majitele ani aktuální umístění stroje se ve veřejných zdrojích dohledat nedají.