KOMENTÁŘ. Říká se o nich, že to byli nejdéle bojující vojáci druhé světové války. Bojovali za už neexistující, nacisty okupovanou zemi, vlast, kterou jim v osmatřicátém zakázali bránit. Český zbytek československého letectva ihned po okupaci v březnu 1939 vytvořil ilegální síť, která dokázala do dubna 1940, kdy ji rozbilo gestapo, převést přes hranice přes dvanáct set mužů, celou třetinu předválečného stavu pilotů i pozemního personálu. Nikdo jiný nic podobného nedokázal.
Pro Brity byli českoslovenští letečtí dobrovolníci v kritickém roce 1940 tak důležití, že ještě před uznáním československé vlády a armády vytvořili Inspektorát československého letectva a zahájili kroky k založení samostatných československých perutí.
Každý z nich vlast opouštěl sám za sebe. Jen očekávali válku a chtěli ji. Bojovali v Polsku, ve Francii, v britské Royal Air Force měli dokonce čtyři samostatné perutě a další jednu v roce 1944 vyslali do Sovětského svazu k takzvané Svobodově jednotce. Přes pět stovek jich padlo.
Plánovaná likvidace
Byl květen 1945 a sen o konci války a návratu domů se každý den přibližoval. Jenomže pak sovětské velení zakázalo československým pilotům z Británie přeletět do už americkou armádou osvobozené Plzně a poskytnou leteckou podporu pražskému povstání.

Období tzv. "Třetí republiky" popisuje Jan Urban i v knize České průšvihy 1945–1948
Publikaci, jež se věnuje období takzvané třetí republiky, můžete získat pouze jako odměnu za dar v minimální výši 699 korun na činnost redakce HlídacíPes.org.
Podpořte nezávislou žurnalistiku!
Britové s ní přitom původně souhlasili a operace byla do detailu připravena. Sedmého května dokonce posádky 311. bombardovací perutě nasedly do letounů a očekávaly rozkaz ke vzletu. Nic ovšem nesmělo narušit sovětskou dominanci a legendu o čistě sovětském „osvobození“ Československa.
A tak ze všeho sešlo. Sovětský loutkový prezident Edvard Beneš a Moskvou designovaný ministr obrany Ludvík Svoboda už tehdy měli s vojáky ze Západu jiné plány.
Trvalo řadu měsíců, než si vojáci, podobně jako zbytek obyvatelstva, začali uvědomovat, že se pořádek věcí vzdaluje od snů o svobodě a demokracii.
Českoslovenští vojáci ze Západu, a tím spíše nepokorní letci, kteří proti nacismu bojovali už dva roky, než se slavná Rudá armáda přestala bratřit s nacistickým wehrmachtem, museli co nejrychleji zmizet. A to za každou cenu.
Obrněná brigáda byla uklizena do prostoru mezi Plzní, Klatovy, Horažďovicemi a Rábím, postupně zbavena většiny západních velitelů a opakovanými reformami a přezbrojováním zlikvidována.
A slavným československým leteckým útvarům RAF byl povolen návrat do vlasti až tři měsíce po válce. Byl to první krok v jejich plánované likvidaci. Nesměly se vrátit, dokud všechny velitelské funkce v letectvu nebyly obsazeny kádry, schválenými styčnou misí Rudé armády v Praze.
První a poslední
13. srpna 1945 konečně přistálo na ruzyňském letišti před desetitisíci nadšených diváků padesát čtyři Spitfirů se znaky československého letectva. Ve výšce pět set metrů přelétla jejich formace Prahu v linii od Václavského náměstí přes Pražský hrad, za kterým začala nasazovat na přistání.
Na plochu ruzyňského letiště dosedaly letouny před sedmnáctou hodinou po dobu deseti minut. Bylo to skvělé a dojemné divadlo, plné vlasteneckých emocí a naděje do budoucnosti, setkání s příbuznými a vzpomínek na padlé. Byli doma. Jako první tajně odcházeli, ale vrátit se směli jen jako poslední.
Netušili, že jejich osvobozená vlast není svobodná, jen okupovaná novým nepřítelem, který demokracii a nezávislost nenávidí stejně jako nacisté. Nevěděli, že velení československé armády je už pod úplnou kontrolou a vlastně už jen poslušnou součástí sovětské armády a jejího plánování.
Nevěděli, že tím, kdo zdržoval jejich návrat, bylo Sověty dosazené velení československé armády a osobně náčelník generálního štábu generál Boček. I kdyby jim to někdo řekl, asi by v té chvíli ani nevěřili, že jejich noví velitelé, jako Ludvík Svoboda a velitel letectva Alois Vicherek jsou tajnými členy Komunistické strany a už připravují seznamy důstojníků, kteří budou co nejdříve vyhozeni z armády a zničeni.
Tak pitomí jsme byli...
Ministr Svoboda začal s čistkami ještě před koncem roku 1945 a každý personální demobilizační dopis bývalým pilotům RAF, propouštěným z armády, osobně podepisoval. Vicherek pak 15. ledna 1949 napsal udavačský dopis šéfovi Obranného zpravodajství Bedřichu Reicinovi, ve kterém požadoval zostření postupu proti zbývajícím západním letcům v armádě, které obviňoval z protisovětských postojů.
Trvalo řadu měsíců, než si vojáci, podobně jako zbytek obyvatelstva, začali uvědomovat, že se pořádek věcí vzdaluje od snů o svobodě a demokracii. Navigátor 311. bombardovací perutě Jan Wiener často na začátku devadesátých let po návratu z emigrace vzpomínal na rozšířenou naivitu a slepotu z té doby.
„Byli jsme mladí, chodili jsme v battle dresech, holky na nás letěly a všechno se zdálo v pořádku. Scházeli jsme se v kavárnách na Národní třídě a před volbami v roce 1946 se nás, myslím, že většina, přikláněla k tomu, že budeme volit komunisty, protože ti, jak to vypadalo, odvedli v boji proti nacistům nejvíc práce. Tak pitomí jsme byli.“
Po Únoru už bylo pozdě. Podruhé utéct z vlasti stihlo jen necelých pět stovek bývalých československých příslušníků RAF. Většina ostatních skončila v komunistických lágrech a věznicích, ti zbylí v manuálních zaměstnáních a pod stálým dohledem bezpečnosti.
Jediný československý důstojník v historii, který dosáhl britské generálské hodnosti Air Marshal, Karel Janoušek, byl uvězněn s doživotním trestem a rehabilitován až po roce 1990. Stíhač Josef Bryks zemřel v jáchymovském lágru v noci na 12. srpna 1957. A takových byly stovky.
Československý „lid“ a „národ“ s nadšením budoval socialismus. Na obranu svých válečných hrdinů nehnul prstem. Nikdo z jejich věznitelů, mučitelů a soudců nebyl nikdy potrestán. Jejich hlavní zrádci, Edvard Beneš a Ludvík Svoboda, jsou dodnes vynášeni do nebes jako osvoboditelé země.
Byl to režim s morálkou prasete, který pro svůj vlastní klid musel zničit všechny, kdo se kdy dokázal postavit nespravedlnosti. Dlužíme jim vlastní odvahu.