5 min

Jak norské dokumenty na ochranu dětí ve sportu formovaly generaci Haalanda a co z toho plyne pro Česko

Sdílet

Dennívýzva

Norsko jako jediná země na světě reguluje dětský sport jednotným rámcem práv a soutěžních limitů platným napříč všemi sporty. Česko zatím nic srovnatelného nemá.

Zdroj: Norges Fotballforbund

Obsah článku

Když Alf Ingve Berntsen trénoval v Bryne malé kluky, mezi nimiž běhal i Erling Haaland, neřešil, jak vyrobit dalšího Messiho. Řešil, jak udržet pohromadě celou partu. Neoddělovat kamarády. Být bezpečným místem pro všechny, rychlé i pomalé, šikovné i nemotorné. Nebyl to jeho osobní výstřelek. Berntsen dělal přesně to, co po něm žádal systém budovaný v Norsku víc než třicet let. Systém, který nechrání jen talenty, ale celou šíři dětského sportu, a právě tím paradoxně dává talentům víc prostoru vyrůst.

Tři vrstvy, ne jeden dokument

Mluví-li se o „norském modelu“, nejde o jednu směrnici vytaženou ze šuplíku. Jádro tvoří tři vzájemně provázané vrstvy pravidel, které přijal Norges idrettsforbund (NIF), norský národní sportovní svaz, na svých kongresech.

První vrstva vznikla už v roce 1987: Bestemmelser om barneidrett, závazná ustanovení pro dětský sport. Definují dětský sport jako sport dětí do roku, kdy dovrší dvanáct let, a stanovují tvrdé soutěžní limity:

Lokální soutěže od 6 let, regionální od 9, otevřené soutěže v rámci Norska a severských zemí až od 11.
Výsledkové listiny a tabulky se smějí používat nejdříve od 11 let, a to jen pokud je to účelné.
Mistrovství typu národního, evropského či světového šampionátu jsou do 12 let zakázána.
Každý klub organizující dětský sport musí jmenovat konkrétní osobu odpovědnou za dodržování pravidel.
Svazy mají povinnost mít sankční ustanovení za porušení, včetně pokut nebo zákazu startu.

Druhá vrstva přišla o dvacet let později. V roce 2007 NIF přijal Idrettens barnerettigheter, práva dětí ve sportu, přímo odvozená z Úmluvy OSN o právech dítěte. Dítě má právo samo rozhodovat, zda chce soutěžit, kolik sportů chce dělat a jak moc chce trénovat. Revize z roku 2019 tato práva dále zpřesnila.

Třetí vrstva pokrývá věk třináct plus. Retningslinjer for ungdomsidrett, směrnice pro mládežnický sport, vznikly v roce 1998, NIF je převzal o rok později a po revizi znovu schválil v roce 2011. Klíčový princip: sami mladí mají určovat úroveň a rozsah svého sportování. Systém tedy nekončí u dvanáctých narozenin, ale provází sportovce až do dospělosti.

Jak to funguje ve fotbale a kde je Haaland

Norský fotbalový svaz (NFF) obecný rámec NIF překládá do konkrétní praxe. V barnefotball, fotbale dětí do dvanácti let, platí zákaz toppingu, tedy praxe, kdy trenér sestaví tým jen z nejlepších hráčů. Selekce nemá přicházet dříve než v roce, kdy hráč plní dvanáct let. Místo elitního oddělování NFF pracuje s takzvaným hospiteringem: šikovnější dítě může trénovat s vyšší věkovou kategorií, ale klub má současně nabídnout otevřený extra trénink i ostatním dětem. Odlišné tempo ano, vyřazování ne.

Haaland vyrůstal přesně v tomto prostředí. Jeho dětský trenér Berntsen to zpětně popsal jednoduše: cílem bylo držet partu pohromadě a být bezpečnou arénou pro všechny. Tvrdit, že tři dokumenty „vyrobily“ světovou hvězdu, by bylo zjednodušení. Ale tvrdit, že spoluvytvořily prostředí, v němž vyrůstala celá jeho generace, je věcně obhajitelné. Norská sportovní filozofie to shrnuje heslem „flest mulig, lengst mulig“, co nejvíc dětí co nejdéle. Čím širší základna zůstane pohromadě, tím větší šance, že z ní vyroste špička přirozeně.

A nejde jen o fotbal. NIF uvádí, že pravidla pokrývají více než půl milionu dětí zapojených do organizovaného sportu v Norsku. Haaland je symbol, ne výjimka.

Co dělá Česko a co mu chybí

Český sport není bez pravidel. Fotbalová asociace ČR v roce 2021 zřídila specializované Centrum ochrany dětí s kontaktními osobami, e-learningem a kanály pro hlášení problémů. Její zásady doporučují, aby každý klub pracující s mládeží měl identifikovanou kontaktní osobu pro ochranu dětí. Český atletický svaz v roce 2023 rozšířil agendu ochrany dětí a zřídil pozici pověřence pro bezpečnost. Český olympijský výbor vstoupil do mezinárodního projektu Safe Harbour a vydal metodickou příručku bezpečného sportovního prostředí.

Jenže to jsou dílčí kroky jednotlivých organizací. Sám ČOV v rámci projektu Safe Harbour otevřeně přiznává, že sportovní organizace v Česku „marně hledají komplexní cestu“ vzdělávání v oblasti ochrany dětí. Chybí jednotný nadsvazový rámec, něco, co by napříč sportem stanovilo minimální standard práce s dětmi, soutěžní limity podle věku a sankce za jejich porušení. FAČR a atletika jsou aktivní, ale u řady dalších velkých svazů se veřejně dohledatelný rámec ochrany dětí hledá obtížně.

Norský rozdíl není v tom, že by měl lepší trenéry nebo víc peněz. Je v architektuře: jedna centrální norma platná pro všechny sporty, s jasnými věkovými hranicemi, právy dítěte a institucionální odpovědností klubů. Německo má robustní ochranu dětí ve fotbale od roku 2010, vlámský fotbal staví na rovnosti herního času a etickém rámci. Ale žádná z těchto zemí nemá tak široký, celostátní a celosportovní kodex jako Norsko.

Co si z toho vzít: rodič, klub, systém

Pro rodiče v Česku existuje praktické minimum: chtít po klubu jasná psaná pravidla práce s dětmi a kontakt na odpovědnou osobu. Ptát se, zda klub omezuje topping – přetahování nejlepších dětí z jiných klubů nebo týmů, které narušuje přirozený vývoj skupiny – a neadekvátní selekci. Trvat na bezpečných pravidlech komunikace trenér–dítě, šaten, focení. Ve fotbale se lze opřít přímo o zásady FAČR. Pokud dojde k problému, první adresou je vedení klubu a svazová linie, ve fotbale Centrum ochrany dětí FAČR, mimo sport pak OSPOD nebo Linka bezpečí.

Pro systém je poučení hlubší. Norský model nefunguje jako továrna na superhvězdy. Funguje jako pojistka proti tomu, aby sportovní prostředí vyřazovalo děti dřív, než se ukáže jejich skutečný potenciál. Česko nepotřebuje opisovat norské dokumenty slovo od slova. Potřebuje ale odpovědět na otázku, kterou si Norsko položilo už v roce 1987: jaké minimum ochrany dluží organizovaný sport každému dítěti, které do něj vstoupí?

Třicet osm let po prvním norském kongresu, který tuto otázku zodpověděl, na ni Česko stále hledá společnou odpověď.

Zdroj: SportyŽivě

Autor: Jan Šusta

Reklama

Další články z SportyŽivě

Tento článek byl publikován ze zdrojů SportyŽivě

Články ze SportyŽivě.cz přinášejí čtenářům aktuální pohled na sportovní dění doma i ve světě – nejen prostřednictvím výsledků, ale také díky příběhům, analýzám a pohledu do zákulisí. Obsah se věnuje široké škále sportů, přičemž silně zastoupený je zejména fotbal, hokej a bojové sporty, ale...

Jak norské dokumenty na ochranu dětí ve sportu formovaly generaci Haalanda a co z toho plyne pro Česko

„Jestli vyhraje Pavel, vytvoří druhé mocenské centrum.“ Babiš dal soudu ultimátum

Mnutí nožiček není radost. Vědci vysvětlili, co moucha v kuchyni doopravdy dělá

Rooney a další fotbalové legendy odmítají poločasovou show na MS. Koncerty Madonny či BTS na trávníku nazval hovadinou

Co uvařit z přebytku cuket? 4 rychlé recepty, které si zamiluje celá rodina

Ornella Koktová bere děti a odlétá z Česka. Překvapivě bez manžela Josefa