Nikdo si neumí vychutnat jablečný štrůdl se šlehačkou a cigaretkou tak jako on. Když Rakušan Christoph Waltz roku 2009 předstoupil na scénu v Tarantinových Hanebných panchartech za znění Beethovenovy skladby Pro Elišku, kinematografie přivítala nejen legendárního zloducha Hanse Landu, ale i dekády neobjeveného evropského herce, jenž se přes noc stal hvězdou mezikontinentální. K jeho sedmdesátinám si přečtěte stručnou historii toho, jak Tarantino svůj „nejlepší scénář“ málem odpískal a zachránil ho právě Waltz, pro roli nacistického lovce Židů evidentně zrozený.
Rodák z Vídně pochází už ze čtvrté generace divadelníků a podle svých slov si v životě odškrtával všechny ty klasické a konvenční kroky. „Dokončil jsem střední školu, šel na hereckou školu. Připadalo mi to celé strašně konvenční, nudné a hloupé. Začal jsem pracovat hodně brzy, někdy kolem devatenácti. Hrál jsem ve filmech i v divadle. Pak jsem si ale říkal, že možná nemám pořádně dokončené vzdělání a že ze mě bude jeden z těch polovičních amatérů, kterými pohrdám.“ Protože chtěl skutečně porozumět tomu, co jako herec dělá, Waltz začal cestovat a hledat místo, kde by mohl pokračovat ve studiu, až v roce 1979 zakotvil v New Yorku. Dva roky tam studoval u Lee Strasberga a Stelly Adlerové. „Pak jsem znovu dostal nabídky z Německa, tak jsem se vrátil a začal pracovat v divadle. Divadlu jsem se věnoval asi dvanáct let, jednu roli za druhou.“
Po dlouhém divadelním období, během něhož se naučil pohrdat většinou tyranských a rádoby geniálních režisérů, se začal dostávat k filmu a televizi. „V německy mluvících zemích neexistuje skutečný filmový průmysl. Filmy se tam samozřejmě točí, ale není to skutečný průmysl. Tím je televize,“ tvrdil herec, jenž se mezinárodně nejvíc proslavil zřejmě v koprodukčním televizním filmu Goldeneye o bondovském autorovi Ianu Flemingovi (toho hrál Charles Dance).

Waltz tedy měl za sebou přes tři dekády práce na divadle a v německé televizi, když ho castingová režisérka Simone Bär v jeho dvaapadesáti letech doporučila Quentinu Tarantinovi. Americký velikán, jehož Pulp Fiction se honosí titulem „nejzábavnější filmový výherce z Cannes“, dával dohromady mezinárodní obsazení svých Hanebných panchartů. Zámořské hvězdy zastupoval Brad Pitt v roli velitele titulních Panchartů, partizánské jednotky likvidující nacisty hluboko na okupovaných územích za druhé světové války. Hlavní evropskou tváří byla Diane Kruger z Troje jako tajná spojenecká agentka, potažmo ještě neznámá Francouzka Mélanie Laurent jako Shosanna, přeživší židovská žena, které plukovník SS Hans Landa vyvraždil celou rodinu.
A právě s Landou, ve světě filmu známém jako nekompromisní, byť navenek celkem šarmantní lovec Židů, měl Tarantino skoro neřešitelný problém. Pro svůj nejzábavnější a nejlepší charakter, jak o Landovi posléze často hovořil, potřeboval skutečně správného a také bilingvního herce, schopného „zpívat“ jeho rafinované dialogy v němčině, angličtině, francouzštině a také italštině. Viděl řadu německých herců, ale Landa mezi nimi nebyl. Projekt už chtěl pomalu odpískat a otisknout scénář pouze na knižní stránky, když mu Simone Bär dohodila neznámého Rakušana Waltze. Tarantino mu v soukromí četl ostatní postavy a oba postupně prošli prakticky celý Landův part. Waltz popsal tohle první čtení jako situaci, kdy si „hráli jako dvě děti v pokoji“.
Herec Tarantina svou intonací a jazykovou mrštností uhranul a film mohl jít před kamery. Waltz se přitom pozdní životní příležitosti nezalekl a v Panchartech neshledával obří hollywoodskou produkci. „Quentina Tarantina nepovažuji za typického hollywoodského režiséra. Celá jeho tvorba je naprosto jedinečná. Není evropská. Není americká. Není asijská. Je prostě tarantinovská,“ mluvil Waltz o kultovním i komerčně úspěšném tvůrci, jehož nejnovější scénář považoval za natolik mimořádný, že by se podle něj „na něm dal postavit univerzitní kurz a vyučovat ho rok, další rok a další rok. Je v něm toho tolik.“

A přece v něm vyčníval nevyzpytatelný Landa, jenž dělá hned z úvodní scény na statku učebnicový příklad budování napětí pomocí konverzace a letmých grimas. Tarantino v něm i díky přesnému Waltzovi viděl postavu, která nejenže ovládne každou svou scénu, ale také zná tajemství všech ostatních – a vždy si s nimi pohrává jako kočka s myší a v závěru přehodnocuje možná osobní i dějinná východiska, aby válečnou špionáž učinil ještě napínavější. Režisér tedy zahájil tuhle rafinovanou partii ještě před natáčením a Waltzovi poručil, aby před ostatními nedával své karty od těla.
„Řekl jsem mu: ‚Nedělám to proto, abych s někým hrál nějakou zvrácenou hru… Všichni jsou strašně zvědaví, kdo bude hrát Hanse Landu. Nechci, abys na čtené zkoušce působil špatně, ale chci, abys hodně věcí zadržel. Nechci, aby měli pocit, že nahlížejí pod pokličku a zjišťují, jaký doopravdy budeš. Na stupnici od jedné do deseti buď šestka. Buď dost dobrý, prostě tak akorát. Nechci, abys s kýmkoli soupeřil, a pokud už budeš v nějakém souboji, tak ho prohraj. Nechci, aby věděli, co v sobě máš, ani aby si udělali obrázek o tom, jaký Landa skutečně bude,‘“ vyprávěl pro IndieWire Tarantino, jenž Waltze nakonec nechal „natvrdo“ zkoušet jen s představitelem francouzského farmáře Denisem Menochetem. „Nechci, aby Diane Kruger nebo Brad Pitt věděli, co v tobě je, dokud se nerozjedou kamery.“
Výsledek už zřejmě znáte. Waltz doručil suverénní výkon, který ho v očích filmových fanoušků řadí na podobnou úroveň, na jakou dosáhl Ralph Fiennes jako Amon Goeth v Schindlerově seznamu. A to i přesto, že židovský postrach Landa je zároveň ohromně zábavným tarantinovským padouchem, jenž si obzvlášť vychutnává, když může kladné hrdiny zesměšnit a vydírat. Waltz vyhrál za svou první velkou filmovou roli Oscara, kterého nemohl nikdo zpochybnit. A projevil upřímný vděk za to, že tato příležitost přišla až po padesátce. „Každému bych přál, aby prorazil až v tomhle věku. Svým způsobem je to mnohem uspokojivější a člověk tak nějak ví, co se děje. Viděl jste druhý konec téhle pomyslné cesty, zažil jste pár vzestupů a spoustu pádů a přežil jste je. Je to mnohem, mnohem jistější způsob, jak se pustit do kariéry, než když vám je pětadvacet, najednou vás to celé semele a vy vůbec netušíte, co se vlastně děje.“
„Herecký objev století“ se současně nebál, že bude trvale zaškatulkován jako zlý Němec. „Jediný způsob, jak může herec skutečně ovlivnit svůj další vývoj nebo osud, je říkat rolím ne. Jsem si plně vědom toho, že mi budou nabízet německé nebo německy působící padouchy. To ale neznamená, že je musím přijímat,“ tvrdil po premiéře. Mohl se naštěstí spolehnout na Tarantina, jenž mu v následném Nespoutaném Djangovi napsal už přímo na tělo roli německého abolicionisty, jenž bývalému otrokovi pomáhá osvobodit jeho afroamerickou lásku ze zajetí rasistických plantážníků. Za podstatně vřelejší úlohu si Waltz došel pro dalšího Oscara, a byť s ním Tarantino od té doby nepracoval, o atraktivní zámořské nabídky už herec nikdy neměl nouzi. Zahrál si například Blofelda v bondovkách Spectre a Není čas zemřít, ale i klaďase ve velkofilmech jako Alita: Bojový anděl či Zmenšování. Loni jsme ho mohli vidět ve Frankensteinovi a také v Bessonově půvabném převyprávění Draculy, které je aktuálně v nabídce HBO Max.
Podívejte se na žebříček nejlepších herců podle databáze Kinoboxu.
Zdroje: Behind the Lens, IndieWire, FirstShowing, Rotten Tomatoes