Josefina Rivera věděla, že útěk silou nepřipadá v úvahu. Gary Heidnik ji unesl jako první a během následujících měsíců přiváděl do svého domu další ženy. Držel je spoutané, znásilňoval je, trestal, nechával je hladovět a některé zavíral do jámy vyhloubené v podlaze sklepa. Dvě ženy už byly mrtvé.
Rivera proto začala dělat něco, co zvenčí mohlo vypadat jako spolupráce. Snažila se, aby jí Heidnik důvěřoval.
Postupně jí dovoloval víc než ostatním. Bral ji s sebou mimo dům a zapojoval ji do svých plánů. Rivera později popsala, že ji donutil podepsat prohlášení, které ji mělo spojovat se smrtí jedné z ostatních vězněných žen. Heidnik zřejmě věřil, že tím získal nejen pomocnici, ale také člověka, který se už nemůže bezpečně obrátit proti němu.
V březnu 1987 se přepočítal. Rivera ho přesvědčila, aby ji nechal kontaktovat rodinu. Jakmile dostala příležitost uniknout jeho bezprostřední kontrole, obrátila se na policii. V časných ranních hodinách 25. března byl Heidnik zatčen. Soudní dokumenty následně popsaly obvinění ze znásilňování, mučení a věznění několika žen, ze zabití nejméně dvou z nich a z rozřezání těla jedné oběti.
Pro veřejnost začínal příběh Garyho Heidnika sklepem. Psychologicky však začal mnohem dříve.
Muž, u něhož se jednoduché vysvětlení rozpadá
Gary Michael Heidnik se narodil v roce 1943. Jeho pozdější životopis bývá vyprávěn jako katalog varovných znamení: problematické dětství, psychické potíže, hospitalizace, násilí, sexuální delikty a nakonec vraždy.
Takové zpětné skládání příběhu má jednu zásadní chybu. Vytváří dojem, že konečný výsledek byl nevyhnutelný.
Nebyl.
Duševní nemoc sama o sobě nevysvětluje, proč Heidnik unesl šest žen, opakovaně je znásilňoval a dvě z nich zemřely. Naprostá většina lidí s psychotickými poruchami podobné násilí nepáchá. U Heidnika proto musíme sledovat nikoli diagnózu jako jednoduchou příčinu, ale konkrétní způsob, jakým se v jeho životě postupně spojovaly psychické problémy s potřebou kontroly, násilím a zacházením s jinými lidmi jako s prostředkem k uspokojení vlastních potřeb.
Psychiatrické problémy přitom byly skutečné a dlouhodobé. Už během vojenské služby na začátku 60. let se dostal do péče lékařů kvůli psychickým obtížím a z armády byl nakonec ze zdravotních důvodů propuštěn. V dalších desetiletích následovala opakovaná psychiatrická péče. Při jeho procesu v roce 1988 obhajoba uváděla zhruba dvacet předchozích hospitalizací.
Současně ale existovala druhá stránka jeho fungování, která celý obraz komplikuje.
Heidnik založil United Church of the Ministers of God a sám se prohlásil za jejího biskupa. Investoval na burze a v době jeho zatčení přesahovala aktiva církve půl milionu dolarů, převážně ve formě akcií vedených u Merrill Lynch. Pozdější spor o majetek se dokonce dostal před federální konkurzní soud.
Člověk může být psychotický a současně v některých oblastech života jednat promyšleně. Může být duševně nemocný a zároveň vědět, jak investovat peníze, skrývat jednání před okolím nebo manipulovat druhými.
Právě tento zdánlivý rozpor se později stal jedním z klíčových témat Heidnikova procesu.
Sklep se v jeho příběhu objevil už jednou
Událost z roku 1978 je pro pochopení pozdějších zločinů zásadní.
Heidnik tehdy vyzvedl z psychiatrického zařízení Albertu Davidson, sestru své tehdejší partnerky, která měla mentální postižení. Místo aby ji vrátil, držel ji zamčenou ve sklepním prostoru. Po jejím nalezení vyšetření ukázalo, že byla sexuálně napadena. Heidnik byl následně odsouzen za několik trestných činů souvisejících s jejím vězněním a sexuálním násilím. Část trestu strávil v psychiatrických institucích a v roce 1983 se dostal na svobodu.
O osm let později tedy nevznikl jeho způsob jednání z ničeho. Už v roce 1978 se objevily tři prvky, které budou později v extrémnější podobě určovat případ z Marshall Street: zranitelná žena, uzavřený prostor a sexuální kontrola založená na fyzickém uvěznění.
To ještě neznamená, že bylo možné s jistotou předpovědět pozdější vraždy. Retrospektivní znalost toho, co Heidnik nakonec udělal, snadno vytváří iluzi, že budoucnost musela být všem zřejmá.
Ale kontinuita jeho chování je nepřehlédnutelná.
Předchozí případ nebyl pouze násilným incidentem. Obsahoval samotnou strukturu pozdějšího jednání: Heidnik získal kontrolu nad ženou, jejíž zranitelnost snižovala její schopnost se bránit, izoloval ji a sexuálně ji využíval.
V roce 1986 tento model rozšířil.
Tentokrát už nechtěl jednu ženu.
Šest žen pro svět, který měl patřit jen jemu
První z pozdějších obětí byla pětadvacetiletá Josefina Rivera. Heidnik ji 25. listopadu 1986 přivedl do domu na North Marshall Street ve Filadelfii. Po sexu ji napadl a spoutal. Rivera se stala první vězeňkyní sklepa. Pak začaly přicházet další.
Sandra Lindsay, Lisa Thomas, Deborah Dudley, Jacqueline Askins a nakonec Agnes Adams. Celkem Heidnik během několika měsíců držel šest žen.
Podle obžaloby a svědectví přeživších je opakovaně znásilňoval, bil, odpíral jim jídlo a používal propracovaný systém trestů a odměn. Některé nechával zavřené v jámě ve sklepě. Ženy byly zároveň nuceny účastnit se trestání jedna druhé.
To mělo praktický i psychologický význam. Pokud pachatel donutí vězněného člověka podílet se na ubližování ostatním, narušuje přirozenou solidaritu skupiny. Oběť už nemusí řešit pouze vztah k únosci, ale také otázku, zda může důvěřovat ostatním zajatkyním. Hranice mezi donucením a spoluprací se záměrně rozmazává.
Pro člověka držícího několik vězňů je to účinná forma kontroly.
Právě proto je třeba opatrně interpretovat také chování Josefiny Riverové. To, že začala plnit některé Heidnikovy příkazy a získala privilegovanější postavení, nelze jednoduše číst jako identifikaci s pachatelem nebo dobrovolnou spolupráci. V prostředí, kde má jeden člověk téměř absolutní moc a neposlušnost může znamenat mučení nebo smrt, se přizpůsobení může stát strategií přežití. Rivera tuto strategii nakonec obrátila proti němu.
Nechtěl pouze sex. Chtěl vlastnit budoucnost
Heidnikův plán podle svědectví prezentovaného u soudu směřoval dál než k samotnému věznění žen. Chtěl je oplodňovat.
Jeho obhájce A. Charles Peruto při procesu popisoval Heidnikovu představu, že ženy otěhotní a on si vytvoří vlastní rodinu. Právě tento plán obhajoba používala jako jeden z argumentů, že jeho myšlení bylo hluboce narušené. Psychologický význam této představy je mimořádný.
V mnoha případech sexuálního násilí je kontrola soustředěna na okamžik činu. Heidnikův projekt byl mnohem rozsáhlejší. Pokud skutečně zamýšlel vytvářet děti s vězněnými ženami a budovat z nich vlastní rodinu, jeho potřeba kontroly zasahovala nejen jejich současnost, ale i reprodukci a budoucnost.
Nechtěl vztah získat. Chtěl vytvořit podmínky, v nichž by vztah nemohl být odmítnut.
Taková představa převrací samotný význam rodiny. Rodina za normálních okolností vzniká ze vztahů mezi lidmi, kteří mají vlastní vůli. V Heidnikově modelu měla být výsledkem jednostranného rozhodnutí člověka, jenž ostatním vůli odebral.
To pomáhá vysvětlit, proč nestačí jeho jednání označit pouze za sexuální sadismus nebo násilí. V jeho chování byla patrná širší potřeba organizovat lidské bytosti podle vlastních představ: kdo bude vězněn, kdo dostane jídlo, kdo bude potrestán, kdo bude mít výsadnější postavení a kdo s ním bude mít děti.
Sklep byl v tomto smyslu jeho soukromým sociálním systémem. A Heidnik v něm určoval všechno.
Sandra Lindsay už ze sklepa nevyšla
Podmínky, které vytvořil, nebyly dlouhodobě slučitelné s přežitím.
Sandra Lindsay zemřela během věznění v únoru 1987. Heidnik její tělo rozřezal a části ostatků se pokusil zlikvidovat. Právě odtud pochází jeden z nejznámějších a zároveň nejproblematičtějších detailů celého případu – tvrzení, že části jejího těla přimíchal do jídla a podával je ostatním ženám.
Zde je dobré oddělit doloženou skutečnost od true-crime legendy.
Rozřezání těla a manipulace s ostatky jsou součástí soudně popsaného případu. Výpovědi přeživších také obsahovaly informace o vaření částí těla. Tvrzení o úmyslném nuceném kanibalismu však není stejně pevně doloženo a v pozdějších populárních verzích příběhu se často prezentuje jako nesporný fakt. Dobové a pozdější výpovědi navíc nejsou ve všech detailech totožné.
Pro pochopení Heidnika tento nejděsivější detail ani nepotřebujeme. Důležitější je jeho reakce na smrt Sandry Lindsay. Neznamenala konec celého projektu.
Nevyvolala okamžité ukončení věznění ostatních žen ani přivolání pomoci. Její tělo se stalo problémem, který bylo potřeba odstranit, zatímco systém ve sklepě pokračoval.
Právě schopnost přejít od smrti člověka k praktické otázce likvidace těla ukazuje míru objektifikace, která se v jeho jednání vytvořila. Sandra nebyla v okamžiku smrti někým, kvůli komu se celý svět ve sklepě zastavil.
Stala se rizikem odhalení.
Deborah Dudley odmítala pravidla, která pro ni vytvořil
Deborah Dudley se podle výpovědí přeživších Heidnikovi intenzivně vzpírala.
Její odpor měl v systému postaveném na absolutní kontrole zvláštní význam. Autoritářská struktura funguje pouze tehdy, pokud její pravidla ostatní přijmou – dobrovolně nebo ze strachu. Člověk, který se odmítá podřídit, není pro takového pachatele pouze neposlušnou obětí. Zpochybňuje samotný princip jeho moci.
V březnu 1987 Heidnik naplnil jámu vodou a použil elektrický proud na řetězy, jimiž byly ženy spoutány. Deborah Dudley zemřela po zásahu elektrickým proudem. Její tělo Heidnik později odvezl a ukryl v New Jersey. Rivera popsala, že ji vzal s sebou i na cestu k místu, kde tělo zamýšlel zanechat.
Ani druhá smrt jeho plán nezastavila.
Krátce poté byla unesena Agnes Adams.
Tady je možná nejvýrazněji vidět, jak daleko se Heidnikův uzavřený systém posunul. Smrt člověka se nestala důvodem projekt ukončit. Vzniklé prázdné místo bylo možné zaplnit další obětí.
Josefina Rivera pochopila jeho slabinu
Absolutní kontrola má jeden paradox. Čím více člověk touží ovládat druhé, tím více potřebuje jejich spolupráci.
Heidnik mohl ženy spoutat a zavřít do jámy, ale nemohl současně fyzicky kontrolovat každou z nich v každém okamžiku. Potřeboval mezi nimi vytvořit hierarchii a někomu důvěřovat alespoň natolik, aby mu pomáhal udržovat systém v chodu.
Rivera se postupně dostala právě do této pozice. Přizpůsobovala své chování tomu, co od ní Heidnik očekával, a přesvědčovala ho o své loajalitě. Pomáhala mu při některých činnostech a nechala jej věřit, že hranici mezi věznitelem a vězněnou už částečně překročila.
Heidnik jí nakonec umožnil vyjít ven. A tím ztratil kontrolu nad jedinou proměnnou, kterou nikdy skutečně ovládnout nemohl: nad tím, co si jeho oběť myslí.
Rivera se dostala k telefonu a kontaktovala policii. Následovalo zatčení a osvobození žen, které ve sklepě zůstávaly.
Její strategie přežití tak využila přesně to, na čem Heidnik svůj systém postavil. Chtěl mezi ženami vytvořit hierarchii. Rivera mu dovolila uvěřit, že ji vytvořil.
Byl nemocný. Znamená to, že nevěděl, co dělá?
Proces s Garym Heidnikem začal v červnu 1988 a jeho hlavním sporem nebylo, zda ženy věznil a zda ve sklepě zemřely Sandra Lindsay a Deborah Dudley.
Obhajoba stavěla na jeho duševním stavu.
Tři experti předložení obhajobou podporovali tvrzení, že byl v době činů právně nepříčetný. Psychiatr Clancy McKenzie vypověděl, že Heidnik trpěl schizofrenií a nebyl schopen rozlišovat správné od nesprávného ani chápat povahu svého jednání. Pensylvánský Nejvyšší soud později při přezkumu případu podrobně popsal střet psychiatrických interpretací.
Právě zde je důležité rozlišit dvě otázky, které se v běžné řeči často směšují.
Byl Gary Heidnik vážně duševně nemocný?
Existují silné důkazy, že ano. Jeho psychiatrická historie byla dlouhá a ani pozdější pochybnosti o jeho způsobilosti k popravě nebyly založeny pouze na tvrzení obhájce. V 90. letech několik odborníků, kteří jej vyšetřovali ve vězení, diagnostikovalo paranoidní schizofrenii a popisovalo rozsáhlý systém bludných přesvědčení.
Ale druhá otázka zní: Byl v době vražd právně nepříčetný? To není totéž.
Podle tehdejšího pensylvánského standardu nestačila samotná existence duševní nemoci. Obhajoba musela prokázat, že kvůli poruše Heidnik nevěděl, co dělá, nebo nevěděl, že je jeho jednání nesprávné.
Porota tento argument nepřijala. A není těžké pochopit, proč pro ni některé části jeho chování představovaly problém.
Heidnik oběti ukrýval. Budoval fyzické prostředky k jejich věznění. Vytvářel systém kontroly. Manipuloval ženami proti sobě. Zbavoval se těl. Deborah Dudley odvezl do jiného státu a ukryl. Pokoušel se snižovat riziko odhalení.
To vše mohlo být interpretováno jako chování člověka, který si uvědomuje, že jeho činy musí před okolním světem skrývat. Schizofrenie přitom nezmizela jen proto, že dokázal plánovat. A právě v tom spočívá nepohodlná složitost případu.
Duševní nemoc a odpovědnost nejsou protiklady
Po Heidnikově odsouzení pokračoval spor o jeho psychický stav ještě mnoho let.
V roce 1997 tři odborníci vypověděli, že trpí paranoidní schizofrenií a že jeho bludný systém zásadně narušuje jeho chápání reality. Jeden z psychiatrů jej popsal jako člověka s pevnými nepravdivými přesvědčeními, která ovlivňují prakticky celé jeho kognitivní fungování. Jiný expert zdůraznil něco podstatného: samotná schizofrenie automaticky neznamená právní nezpůsobilost. Rozhodující je, jak konkrétní symptomy ovlivňují schopnost člověka rozumět situaci.
To je zároveň nejdůležitější korekce populárního obrazu Garyho Heidnika.
Není užitečné rozhodovat mezi dvěma karikaturami – buď „šílenec, který za nic nemohl“, nebo „geniální manipulátor, který všechno předstíral“. Lidská psychika tak jednoduše nefunguje.
Člověk může mít závažnou psychotickou poruchu a současně vykazovat cílevědomé, manipulativní a násilné chování. Diagnóza sama neurčuje morální ani právní odpovědnost a už vůbec nevysvětluje konkrétní podobu trestného činu.
U Heidnika proto jeho schizofrenie patří do příběhu. Nesmí se však stát celým příběhem.
Sklep nebyl výbuchem chaosu. Měl svá pravidla
Právě organizace života vězněných žen možná vypovídá o Heidnikovi více než nejbrutálnější jednotlivosti jeho zločinů.
Jeho sklep nebyl místem nekontrolovaného násilí, které by pokaždé vznikalo náhodně.
Existovala pravidla.
Existovaly tresty.
Existovaly odměny.
Existovala hierarchie.
Existoval plán získávat další ženy.
A existovala představa budoucnosti, v níž budou mít děti, které chtěl Heidnik.
Jeho násilí proto nelze chápat pouze jako sérii impulzů. Vytvořil prostředí, v němž se jeho potřeby staly jediným měřítkem toho, co smějí ostatní lidé dělat se svým tělem, sexualitou a životem.
Právě zde se jeho starší chování propojuje s posledními měsíci před zatčením.
V roce 1978 už jednou uzavřel zranitelnou ženu do prostoru, z něhož nemohla odejít, a sexuálně ji napadal. O několik let později stejný princip rozvinul do mnohem rozsáhlejšího systému.
Není to důkaz jednoduché a nevyhnutelné eskalace.
Je to však vývoj jednoho opakujícího se vztahu k druhému člověku: jeho vůle postupně přestává být něčím, co musí pachatel respektovat.
Jakmile se člověk v tomto modelu stane objektem, další hranice se překračují snáze.
Poprava nevyřešila poslední otázku
Gary Heidnik byl odsouzen za dvě vraždy prvního stupně a další trestné činy a dostal trest smrti. Po letech soudních sporů byl 6. července 1999 popraven smrtící injekcí. Oficiální záznam pensylvánského ministerstva nápravných zařízení potvrzuje datum popravy. Od té doby Pensylvánie žádnou další popravu nevykonala.
Jeho případ však zůstává znepokojivý právě proto, že nenabízí pohodlné vysvětlení.
Nemůžeme jej redukovat na schizofrenii. Tím bychom nejen zkreslili samotný případ, ale zároveň vytvářeli falešné spojení mezi psychotickými poruchami a extrémním násilím.
Nemůžeme jej vysvětlit ani pouze sadismem, protože jeho jednání mělo širší strukturu. Nechtěl ženám jen ubližovat. Chtěl vytvořit prostředí, ve kterém budou existovat podle jeho představ.
A nelze tvrdit ani to, že před listopadem 1986 nebylo nic vidět.
Bylo.
Gary Heidnik měl dlouhou psychiatrickou historii. V minulosti se dopouštěl násilí. Už v roce 1978 věznil a sexuálně napadl zranitelnou ženu. Přesto je důležité nepodlehnout iluzi, že z těchto skutečností musel někdo automaticky předpovědět šest únosů a dvě vraždy o osm let později. Psychiatrie ani trestní justice takovou schopnost nemají.
Jeho minulost ale ukazovala něco konkrétnějšího a pro pochopení případu možná důležitějšího. Ukazovala, že Heidnik už dokázal spojit sexualitu, izolaci zranitelné ženy a absolutní kontrolu. Na Marshall Street potom tento vzorec nerozpoznatelně nezměnil.
Rozšířil ho.
A právě proto je jeho sklep tak děsivý i bez všech legend, které kolem něj později vznikly. Nebyl místem, kde se jednoho dne zničehonic objevil úplně jiný Gary Heidnik. Byl konečnou podobou způsobu, jakým se už dříve pokoušel řešit něco, co běžný člověk musí přijmout jako samozřejmost: že ostatní lidé mají vlastní vůli a že žádný vztah, rodinu ani blízkost nelze získat tím, že druhému člověku vezmeme možnost říci ne.
MOHLO BY SE VÁM TAKÉ LÍBIT
Zdroje: Supreme Court of Pennsylvania – Commonwealth v. Heidnik [1], U.S. Court of Appeals for the Third Circuit – In re Gary Heidnik [2], U.S. Bankruptcy Court for the Eastern District of Pennsylvania – In re United Church of the Ministers of God [3], Philadelphia Magazine – Inside the House of Heidnik [4], Pennsylvania Department of Corrections – Execution Warrants/Notices Issued by Governor [5], UPI Archives – Defense says 'House of Horrors' killer insane [6].
